Povídka Není tuleň, jako tuleň

Jelikož si maminka s dědou řekli, že to tak nenechají, tak se o víkendu domluvili na výletu. Super, těšila jsem se, hrady a zámky jsem milovala, jaké však bylo moje překvapení, když jsme stanuli před branou s velkým nápisem ZOO Liberec. Skvělé. Noční můra se plní, ale to není ještě zdaleka vše.

Abych se přiznala, tak se mi nakonec v zoo líbilo. V jednu chvíli jsem si oblíbila žirafu, v další slona a takto to postupovalo dále a dále, výběh od výběhu. Nakonec jsem zjistila, že zbožňuji všechna zvířátka. Do té doby, než jsme došli k tuleni, i toho jsem si oblíbila, ale…

O den později:
Bylo ráno, tráva ještě voněla rosou a já se vydala s mým tatínkem a dědou na louku u nás za domem. Podotýkám, že se na tuto louku jde přes koleje, které v té době byly ještě dosti frekventované – je to velice důležitý fakt mého příběhu.

Když jsme se vyškrábali do kopce, na kterém se naše louka rozkládá, byla jsem hodně unavená. Děda s taťkou začali hrabat seno a já na ně dohlížela. Hrábě mi odmítali půjčit, asi již v té době věděli, že jsem šikovná jako hrom do police, což se se mnou táhne až do současnosti.

V jednu chvíli taťka hrábl do míst, kde bylo velké množství slimáků. Znáte to, děti mají obrovskou fantazii, a tak v mých očích malý slimáček vyrostl do velikosti tuleně. Otočila jsem se a začala jsem utíkat, než jsem se nadála, seběhla jsem dolů ke kolejím, bála jsem se, aby mě tuleň náhodou nedohonil, a tak jsem přeběhla i koleje a utíkala dál, až k babičce domů. Tuto cestu jsem uběhla v rekordním čase a nesmím zapomenout na rekordní vynadání od mých rodičů i prarodičů. Nakonec jsme se všichni objali a vše bylo prominuto (nejen to, že jsem utekla a přeběhla koleje, ale i to, že jsem kousek utíkala sama po silnici). V současnosti si tento nevšední zážitek připomínáme jako rodinnou perličku. To si pište, že jsem perlila ještě mnohokrát, ale o tom někdy příště.