V rámci osobní výzvy S Tolkienem rokem 2025 jsem v dubnu sáhla po další knize z autorova bohatého světa – Pádu Gondolinu. Tento titul je v pořadí čtvrtým, kterému jsem se věnovala. Jak už je zvykem, i tentokrát mě čekalo setkání s krásně propracovaným příběhem, jehož strukturu pomáhal dotvářet Tolkienův syn Christopher. Díky jeho práci se Tolkienovy poznámky k tomuto starobylému příběhu staly uceleným dílem, které si může vychutnat každý milovník fantasy literatury.
Kniha Beren a Lúthien je jedním z klíčových příběhů, které tvoří základ mytologie Středozemě. Tento starobylý epos, který se zrodil z Tolkienovy hluboké lásky k jazyku a folklóru, vypráví o osudové lásce smrtelníka Berena a elfské princezny Lúthien. Jejich příběh je nejen romancí, ale také dramatem plným hrdinských činů, kouzel a nebezpečných výprav, které mají moc změnit osudy celých říší. Přestože se jedná o jednu z nejstarších legend Ardy, její poselství o odvaze, obětavosti a síle lásky oslovuje čtenáře i dnes.
Výpravný příběh Berena a Lúthien přivádí čtenáře zpět mezi lidské, elfské i trpasličí obyvatele Tolkienovy Středozemě. Autor tento příběh osudové lásky napsal už v roce 1917, po návratu z bojišť první světové války. Během dalších let příběh doplňoval a přepracovával, ale jeho jádro zůstalo nezměněno: láska mezi smrtelným mužem Berenem a nesmrtelnou elfkou Lúthien, vztah, kterému Lúthienin otec nepřál, a proto Berenovi uložil nesplnitelný úkol – aby připravil temného pána Melkora (Morgotha) o drahocenný silmaril. Vydaný text z existujících verzí, tištěných i netištěných, prozaických i veršovaných, pečlivě zrekonstruoval Tolkienův syn Christopher, a legenda o Berenovi a Lúthien může poprvé vyjít v úplné podobě i s komentářem, který ukazuje její proměny.
Mistrovská kompozice Christophera Tolkiena
Jedním z největších přínosů této knihy je nepochybně práce Christophera Tolkiena, který se jako editor postaral o pečlivé sestavení textu. Shromáždil různé verze příběhu, které jeho otec napsal v průběhu několika desetiletí, a představil je čtenáři ve srozumitelné a poutavé formě. Zároveň zůstal věrný původnímu duchu Tolkienova vyprávění a umožnil nám nahlédnout do vývoje legendy. Kniha tak nabízí nejen ucelený příběh, ale také pohled na to, jak se Tolkienova mytologie postupně formovala a rozvíjela.
Poezie a próza v dokonalé symbióze
Na rozdíl od Silmarillionu, který podává historii Středozemě spíše v kronikářském stylu, Beren a Lúthien přináší dynamičtější a emocionálně nabitější vyprávění. Kniha mistrně kombinuje prózu s poezií, což jí dodává jedinečný rytmus a atmosféru. Verše, které Tolkien zasadil do příběhu, nejsou jen estetickým doplňkem, ale plnohodnotnou součástí vyprávění, jež prohlubuje jeho kouzlo a sílu. Díky tomu čtenář snadno vnímá nejen dějovou linii, ale i lyrickou krásu, která příběh povyšuje na úroveň skutečného literárního skvostu.
J. R. R. Tolkien – tvůrce novodobé mytologie
John Ronald Reuel Tolkien byl nejen vynikající spisovatel, ale také filolog a odborník na staré jazyky, což se v jeho díle výrazně odráží. Svět Středozemě stvořil s neobyčejnou pečlivostí, a to nejen po stránce příběhové, ale i jazykové a historické. Příběh Berena a Lúthien pro něj měl osobní význam – inspiroval se v něm vlastním vztahem se svou ženou Edith, která se stala předobrazem Lúthien. Tato paralela dává legendě ještě hlubší emocionální rozměr a ukazuje, jak moc byl Tolkien se svým dílem propojen.
Hodnocení a doporučení
Kniha Beren a Lúthien mě příjemně překvapila svou propracovaností a rozmanitostí. Nabízí nejen krásný a dojemný příběh, ale také fascinující pohled na vývoj Tolkienova tvůrčího procesu. Díky pečlivé redaktorské práci Christophera Tolkiena se jedná o dílo, které ocení nejen skalní fanoušci Středozemě, ale i ti, kdo chtějí proniknout hlouběji do Tolkienovy mytologie. Pokud hledáte příběh plný epických dobrodružství, hlubokých emocí a mistrovského jazyka, Beren a Lúthien vás rozhodně nezklame.
Druhou knihou, kterou jsem přečetla v rámci výzvy S Tolkienem rokem 2025, byly právě Húrinovy děti (i tentokrát se mi o čtenářský zážitek postaral Ježíšek v podobě mého přítele Jéni, za což mu moc děkuji). Tento příběh vychází z několika kapitol v Silmarillionu, kde se pojednává o Túrinovi Turambarovi a jeho nelehkém osudu. Ačkoliv určité pasáže se v obou knihách shodují, většina textu přináší čtenáři nové detaily, rozšířené dialogy a hlubší vhled do jednotlivých postav a událostí. Húrinovy děti jsou temným, tragickým eposem, v němž se osud a kletba prolínají s hrdinstvím i zoufalstvím hlavního hrdiny.
„Húrinovy děti“ je hrdinský fantasy román J. R. R. Tolkiena, odehrávající se ve fantasy světě Středozemi. Příběh Húrinových dětí se odehrává přibližně 6500 let před dějem nejslavnějšího Tolkienova románu Pána prstenů.
J. R. R. Tolkien začal tento příběh psát velice brzy (už mezi lety 1910 – 1920) a několikrát jej přepisoval, ale bohužel jej nestihl dokončit do své smrti. Ve zkrácené a poněkud odlišné verzi se příběh objevil už ve starších Tolkienových knihách (připravených k vydání jeho synem Christopherem) Silmarillion a Nedokončené příběhy. Rovněž Húrinovy děti připravil k vydání Christopher Tolkien a poprvé byly publikovány v roce 2007.
Jazyk, který pohladí duši
Tolkienův jazyk je opět barvitý, čtivý a pečlivě vybroušený. Autorova schopnost vykreslit atmosféru dávných časů, popsat přírodu i emoce postav je jedním z hlavních důvodů, proč je jeho tvorba tak nadčasová. Každá věta v Húrinových dětech působí jako součást širšího obrazu, kde každé slovo má své místo a význam. Četba tohoto příběhu není jen literárním zážitkem, ale doslova pohlazením po duši pro všechny, kdo si potrpí na krásný a vytříbený styl.
Ilustrace, které dokreslují atmosféru
Velkým bonusem této knihy jsou ilustrace od Alana Lee. Černobílé kresby na začátku a na konci kapitol skvěle podtrhují atmosféru příběhu a přispívají k jeho vizuální síle. Kromě nich obsahuje kniha i barevné ilustrace na křídovém papíru, které jsou opravdovým uměleckým dílem. Díky nim se čtenář může ještě hlouběji ponořit do Tolkienova světa a představit si jednotlivé scény v podobě, jakou zamýšlel nejen autor, ale i ilustrátor.
Autor a jeho inspirace
John Ronald Reuel Tolkien, mistr epické fantasy, čerpal inspiraci z mytologie, starých legend a vlastního lingvistického bádání. Húrinovy děti jsou příběhem plným tragiky a nevyhnutelného osudu, což připomíná staré severské ságy i řecké tragédie. Túrinova cesta je protkaná nešťastnými rozhodnutími, která vedou k osudovým důsledkům, a právě tato neodvratnost činí knihu tak silnou a působivou. Tolkien dokázal spojit prvky mytologického vyprávění s hlubokou psychologií postav, čímž vytvořil dílo, které osloví nejen milovníky fantasy, ale i čtenáře hledající příběhy s filozofickým přesahem.
Závěrečné hodnocení
Knihu Húrinovy děti doporučuji všem milovníkům fantasy žánru a příznivcům J. R. R. Tolkiena. Přestože se jedná o pochmurný a tragický příběh, jeho literární kvalita a hloubka jej činí nezapomenutelným. Kdo má rád epické vyprávění, silné postavy a příběhy o osudu, jistě si tuto knihu užije. Navíc krásné ilustrace Alana Lee dodávají dílu další rozměr. Húrinovy děti jsou důkazem, že Tolkienovo dílo i nadále oslovuje čtenáře po celém světě a jeho příběhy mají co říct i dnešnímu publiku.
Miloš Urban ve své povídce Boletus Arcanus představuje fascinující svět netradičního houbaření, které se z nevinné záliby může stát posedlostí. Autor si pohrává s myšlenkou houby s neobyčejnými účinky, jež svým konzumentům propůjčuje jedinečné schopnosti. Tímto motivem otevírá dveře nejen k napínavému příběhu, ale i k hlubším úvahám o lidské touze po moci, poznání a překračování hranic běžné reality.
Nejnovější román úspěšného českého spisovatele Miloše Urbana si pohrává s klasickou českou vášní – houbařením. Vypráví příběh mladého nakladatelského redaktora Gregora Martyho, který bojoval s podivuhodnou drogou a málem nad ní zvítězil. Získal mládí, krásu a erotické charisma, ale taky mučivou závislost na této vzácné lahůdce a je nucen se rozhodnout, jestli bude ve fatálním vztahu pokračovat, anebo se pokusí o návrat do obyčejného života.
V českých lesích začal růst tajemný hřib Boletus arcanus a tomu, kdo ho najde, vyplní jakékoli přání. Jenom je třeba si předem dobře promyslet, co vlastně chceme, a jestli nakonec není lepší nechat ty nejkrásnější hřiby tam, kde jsou… Kniha je vybavena 3D ilustracemi Pavla Růta a je k ní přiložena 3D záložka.
Houba, která mění život
Zápletka se odvíjí kolem tajemné houby Boletus Arcanus, která se stává klíčovým prvkem příběhu. Ti, kdo ji okusí, získávají zajímavé vlastnosti, avšak jak už to v literatuře bývá, nic není zadarmo. Houba postupně přetváří osudy postav a ukazuje, jak tenká je hranice mezi fascinací a závislostí. Urban mistrně buduje atmosféru napětí a postupného odkrývání tajemství, přičemž nechává čtenáře tápat a přemýšlet nad tím, kam až jsou lidé ochotni zajít pro získání výjimečných schopností.
O autorovi
Miloš Urban je známý český spisovatel, který se ve své tvorbě často věnuje temným a mysteriózním tématům. Jeho knihy jsou plné tajemství, gotické atmosféry a hlubokých symbolů. Čtenáři ho znají například díky románům Hastrman či Sedmikostelí, které jsou ukázkou jeho jedinečného stylu spojujícího napětí, historii a prvky hororu. Boletus Arcanus je dalším příkladem jeho mistrovského vypravěčství, kde se běžné motivy proměňují v něco zcela nečekaného.
Atmosféra a styl vyprávění
Urbanův styl je charakteristický bohatým jazykem, pečlivě budovanou atmosférou a schopností vtáhnout čtenáře do děje. V Boletus Arcanus opět dokazuje, že umí pracovat s napětím a postupným odhalováním tajemství. Popisy lesního prostředí, kde se houba Boletus Arcanus nachází, jsou natolik živé, že čtenář téměř cítí vůni hub a vlhké půdy. Autor rovněž mistrně vykresluje psychologii postav, jejich vnitřní proměnu a boj s vlastními touhami, což dodává příběhu na hloubce a autentičnosti.
Proč si povídku přečíst?
Boletus Arcanus není jen obyčejná povídka o houbaření – skrývá v sobě mnohem víc. Urban v ní dokáže čtenáře vtáhnout do světa, kde se realita mísí s fantazií, a nutí ho přemýšlet nad tím, jak snadné je podlehnout touze po něčem výjimečném. Příběh je čtivý, originální a napínavý, takže jeho přečtení rozhodně stojí za to. Pokud máte rádi mysteriózní literaturu s nádechem tajemna, tahle povídka vás nezklame.
Kniha Silmarillion od J. R. R. Tolkiena pro mě není jen dalším příběhem ze Středozemě, ale i milým darem, který jsem dostala od svého přítele k Vánocům. Tento dárek mi udělal obrovskou radost, a proto jsem se rozhodla pustit se do jejího re-readingu v rámci výzvy „S Tolkienem rokem 2025“. Silmarillion není klasický román, ale soubor mýtů a legend, které utvářejí historii Středozemě. Pokud někdo chce proniknout do Tolkienova světa v celé jeho šíři, myslím si, že právě Silmarillion je tím nejlepším místem, kde začít.
Tolkienův Silmarillion popisuje První věk světa – jeho samozřejmou součástí je tedy vyprávění o vzniku Středozemě, o její mytologii, nejstarší historii a v neposlední řadě také o národech, jež ji obývaly v dobách předcházejících ději trilogie Pán prstenů. Název knihy je odvozen od jména tří vzácných klenotů, silmarilů, které zhotovil nejnadanější z elfů Fëanor. Úkolem těchto klenotů bylo uchovávat vzácné Světlo Dvou stromů blažené říše Valinoru. Všech silmarilů se však zmocnil Morgoth, první Temný pán, a v pevnosti Angband si jimi ozdobil svou železnou korunu. Fëanor a jeho druhové s ním vedli dlouhou válku, jejímž cílem bylo získat cenné klenoty zpět. Quenta Silmarillion (Historie silmarilů), ústřední část knihy odehrávající v Prvním věku, je doplněna Ainulindalë (Hudbou Ainur), úvodním mýtem pojednávajícím o Stvoření světa v Hlubinách času, a Valaquentou (Zprávou o Valar), což je vyprávění o božských mocnostech Valar a Mainar a jejich temných protějšcích Sauronovi a Melkorovi. Součástí knihy jsou ještě další dva oddíly: AkallabéthI (Pád Númenoru) a Vyprávění o Prstenech moci a Třetím věku – zde se děj ostává až k událostem, jimiž vrcholí trilogie Pán prstenů.
Mýty a legendy Středozemě
Silmarillion není pouze jedním příběhem, ale souborem několika rozsáhlých vyprávění, která dohromady tvoří základní pilíře historie Středozemě. Svazek obsahuje čtyři kratší příběhy a hlavní část nazvanou Silmarillion, která je nejobsáhlejší a nejzásadnější. Celkem má kniha 352 stran, z nichž samotný děj zabírá 295 stránek – zbytek tvoří rejstříky a vysvětlivky, které jsou pro pochopení Tolkienova světa velmi užitečné. Silmarillion je v podstatě kronikou Středozemě, přibližující vznik světa, první velké bitvy i osudy významných postav, jejichž příběhy mají dopad na události v Hobitovi a Pánovi prstenů.
Autor a jeho fascinující svět
John Ronald Reuel Tolkien je považován za zakladatele moderní fantasy literatury a jeho dílo ovlivnilo nespočet spisovatelů po celém světě. Byl nejen spisovatelem, ale i jazykovědcem a univerzitním profesorem, což se odráží v preciznosti jeho textů i v rozsáhlých mytologiích, které vytvořil. Silmarillion vznikal v průběhu několika desetiletí a byl vydán až po autorově smrti jeho synem Christopherem Tolkienem. Je to kniha, která dokládá Tolkienovu genialitu a jeho neuvěřitelnou schopnost budovat složité a hluboce propracované světy.
Jazyk a styl vyprávění
Tolkienův jazyk je bohatý, vybroušený a čtivý, i když Silmarillion může působit náročnějším dojmem než Hobit nebo Pán prstenů. Přestože se jedná o kronikářský styl vyprávění, autor dokázal do textu vložit krásu, poetiku a hloubku, díky čemuž příběhy ožívají. Každá legenda je vyprávěna s epickou vážností, což umocňuje dojem, že čteme skutečné mýty dávné civilizace. Pokud si čtenář na tento styl zvykne, otevře se mu fascinující a jedinečný svět.
Celkové hodnocení
Silmarillion doporučuji všem milovníkům fantasy a Tolkienovy tvorby. I když může být kniha pro některé čtenáře složitější než ostatní autorova díla, poskytuje klíč k hlubšímu porozumění celému světu Středozemě. Doporučuji ji číst jako první, protože vytváří pevný základ pro Hobita i Pána prstenů. Pokud vás Tolkienova tvorba zajímá, nenechte si tuto knihu ujít – je to mistrovské dílo plné mýtů, hrdinských činů a nadčasových příběhů.
Prázdniny jsou v plném proudu a vybízejí člověka k tomu, aby poznával nové věci. Pěkné počasí jej vytáhne zákonitě ven k vodě, či do přírody na výlety. Co ale dělat v deštivém a chladném počasí, kdy by ani psa ven nevyhnal? Dobrým společníkem je kniha. Přidanou hodnotou pak může být její náplň. Já jsem si v těchto horkých dnech otevřela titul, jenž je primárně určen pro dětské či dospívající zvídavé čtenáře, ale nepohrdnou jí ani dospělí (pro mnohé může mít nádech nostalgie). Asi se ptáte, proč jsem sáhla zrovna po tomto titulu, důvody jsou dva. Jedním z nich je to, že jsme před nějakou dobou titul pořídili do naší domácí knihovny, a protože nemám ráda, když knížky leží jen tak bez povšimnutí v regálku, přečetla jsem si ji. Druhou příčinou je pak fakt, že jsem v loňském roce začala studovat navazující magisterské studium a zapsala jsem se do předmětu teorie a kritika literatury pro děti a mládež, kdy jednou z podmínek pro udělení zápočtu byla recenze a videorecenze titulu vybraného z časopisu Nejlepší knihy dětem. Konkrétně jsem titul Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké objevila ve výtisku z období podzim 2020/jaro 2021. O výběru čtiva tedy bylo rozhodnuto. Jak se mi kniha líbila? To se dozvíte, když budete číst dále.
Něco málo o autorech (zdroj: kniha str. 78-79):
„Tereza Cz(esany) Dvořáková – Učí o historii filmu, ale je také redaktorka jednoho vědeckého časopisu a trošku i spisovatelka. Pro děti i dospělé spolu se svými přáteli napsala knihy Jak vznikl film a Jak se dělá film. V dětství byla velkou fanynkou televize a znala skoro všechny pořady, které se v ní vysílaly. Dnes už si trochu víc vybírá, nejraději se podívá na dobrý detektivní seriál.
Lucie Záhorová – Je dcerou jednoho z prvních a nejvýznamnějších českých televizních kameramanů a učitelů na filmové škole Eduarda Landische. Právě toho tmavovlasého pána s bradkou, který čtenáře v ilustracích provázel celou knížkou. I když se Lucie v pracovním životě věnuje něčemu jinému, je stejně jako Tereza televizní fanynkou. Zajímá se hlavně o začátky televizního vysílání u nás. S nápadem na vznik této knížky jako volného pokračování knížek o filmu přišla za Terezou právě ona.
René Melkus – O rozhlas a televizi se zajímá od dětství. V deseti letech přinesl domů svůj první starý rozhlasový přijímač – základ pozdější sbírky. Jeho maminka o něm občas říkala, že „spí s veteší“. Reného láska ke starým televizorům a rádiím nepřešla ani v dospělosti. Dnes se stará o sbírky sdělovací techniky Národního technického muzea v Praze. Zde také připravil několik výstav. Spolupracoval na natáčení několika dokumentárních filmů o elektrotechnice. Je dlouholetým členem Historického radioklubu československého.
Vladimír Bradáč – Je technikem v České televizi a ve svém volném čase se věnuje historii nejen televizní techniky. Stejně jako René je členem Historického radioklubu československého. Rád opravuje i zdánlivě neopravitelné věci, a vdechl tak nový život mnoha televizorům, a to i těm nejstarším, z roku 1953. Pro muzeum Tesla v Třešti vyrobil řadu funkčních exponátů, ukazujících vývoj televize před druhou světovou válkou. Vladimír Bradáč se zasloužil o přípravu a vyzkoušení všech pokusů, které čtenáři najdou v kapitole Experimenty.
Nikkarin – Je český komiksový kreslíř a ilustrátor knih. Ve skutečnosti se jmenuje Michal Menšík. Jeho velkým autorským počinem je komiksová série 130 nebo konverzační komiksová fantasy komedie Spellsword sága, za kterou dostal v roce 2020 cenu Zlatá stuha. Jeho komiksy může čtenář také najít ve Čtyřlístku nebo v Raketě. Michal je fanouškem kreslených seriálů.“
„Každý ví, co je televize. Hodně lidí ji má doma a každý den se na ni dívá. Všichni tedy víte, jak televizor vypadá i co se v něm vysílá. Víte ale také, kdy televize vznikla a jak vlastně funguje? Jaké pořady vysílala v minulosti a jaké dnes? Co televize znamená pro vaše rodiče a prarodiče a jak ovlivňuje váš každodenní život? A má vůbec taková televize v době internetu nějakou budoucnost?
Knížka Co byla a co je televize volně navazuje na dvě předchozí: Jak vznikl film (Argo, 2017) a Jak se dělá film (Argo, 2019). Je určena pro všechny zvídavé děti od osmi let. Zajímavá ale může být i pro dospělé, rodiče, učitele nebo lektory kroužků. Stejně jako v předešlých dílech, i zde najdete část nazvanou Experimenty. Ta obsahuje inspirativní návody na vlastní pokusy s televizní technikou.“
Základní informace o knize:
Edukativní knížka pro děti, ale i dospělé čtenáře s názvem Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké vyšla v roce 2020 pod taktovkou nakladatelství Argo. Jedná se již o třetí publikaci, jež vznikla pod vedením Terezy Cz Dvořákové a kterou svými ilustracemi doprovodil Nikkarin. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit na stránkách e-shopu nakladatelství.
Recenze knihy:
Knihu Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké můžeme zařadit k populárně naučným titulům. Jedná se o útlý svazek, jenž je naplněn spoustou zajímavých a poučných informací. Přidanou hodnotou pro dětské a dospívající čtenáře může být poutavý princip výkladu, kdy jdou ruku v ruce text s obrázky. V podstatě, jak hlásá podtitul knihy, se opravdu jedná o dobrodružnou výpravu do světa televizní historie, techniky a technologie. Vše je napsáno jednoduchým jazykem, aby čtenáři od osmi let věku neměli potíže s interpretací. Knihou vás provedou tři postavy, a to dospělý vousatý muž, který bere nejen čtenáře, ale i další dvě postavy (dívku a barevného papouška) na výpravu za poznáním. Všechny tři postavy se doplňují a vy budete mít pocit, jako byste byli další figurou, která si nechává vyprávět a něco nového se naučí. Co všechno se o médiu, bez něhož jsme si donedávna neuměli představit své životy, dovíme? Toť otázka, na kterou vám odpověď poskytne právě tento populárně naučný titul.
Co se týká provedení, je nutné konstatovat, že je uzpůsobeno cílové skupině tedy dětem a mládeži. Poznáme to díky bohatým ilustracím, kdy jednu stránku zaplňuje text a na straně protilehlé najdete ilustraci, komiks nebo třeba grafiku, jež dokládá to, co bylo napsáno ve výkladové textové části. Jedná se o velice atraktivní formu, kdy text ubíhá před očima a čtenář má tak pocit, že čte rychleji. Zároveň se s pomocí obrazu může čtenář přesvědčit o tom, zda všechno správně pochopil.
Titul je rozdělen do dvou stěžejních částí, jejichž předvojem je úvod a uzavírají je informace o tom, kam vyrazit za dalšími informacemi o televizi, slovníček a informace o autorech. První avizovanou částí je dobrodružná výprava do světa televize, řeší se otázky historie televize, přímého přenosu, televizní inscenace, televizního archivu, televize coby zábavního prostředku, televizních triků a v neposlední řadě také v dnešní době moderních streamovacích služeb, jako jsou Netflix, HBO Max, Disney+ apod. V závěru této části si autoři kladou otázky ohledně budoucnosti tohoto média. Druhou částí jsou experimenty, které souvisí s televizí a televizním vysíláním a v podstatě dají čtenáři možnost si princip fungování televizního přijímače osahat zblízka a lépe pochopit to, co si přečetl v teoretickém pojednání.
Když jsem hledala v časopisu Nejlepší knihy dětem, padl mi do oka právě titul Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké, o němž jsem věděla, že ho mám doma a mohu se pustit do četby ihned. Zároveň si tak budu moci odškrtnout přečtení dalšího titulu z naší domácí knihovničky, tak proč po něm nesáhnout, že? Kniha mě hned na první pohled zaujala svou obálkou a přívětivým formátem, jedná se v podstatě o A5 v horizontální poloze. Již samotná obálka je graficky velmi zdařilým počinem, jenž vás upoutá. Na zadní straně je pak uvedena anotace, jež je poměrně krátká a o knize neprozrazuje příliš mnoho.
Kniha je sestavena logicky, kdy autoři nejprve čtenáři odpoví na otázku, co je a co není televize. Představí ji jako vynález a následně popisují její historii ze světového a následně i československého úhlu pohledu. Dočíst se můžete i o tom, jaké pořady byly a jsou v televizi vysílány a jakým způsobem byly natáčeny. Protože v dnešní době už jsou v oboru vysílání audiovizuálního obsahu i jiné trendy, autoři na ně z pochopitelných důvodů nezapomněli. Celou výpravu autoři završují zamyšlením nad tím, zda má televize a její vysílání budoucnost. S ohledem na to, že se v textu zmiňovali o určitých způsobech televizního vysílání, připravili také celkem šest pokusů, jež si mohou zvídavé děti, ale pochopitelně i dospělí vyzkoušet. Jak je tedy zřejmé obě části knihy se skvěle doplňují a utvářejí zajímavý, čtivý a obohacující celek. Svazek má celkem 36 kapitol, jež se vešly do pouhých 80 stran. Z toho vyplývá, že se jedná o interesantní jednohubku, která se dá přečíst klidně za jedno odpoledne.
Text knihy je sepsán populárně naučným slohovým postupem, nechybějí v něm ani poznámky pod čarou, jež často obsahují vysvětlivky, výslovnost cizích slov či zdroje, odkud autoři čerpali. Důležité informace jsou psány tučně, kniha tudíž může posloužit i coby učebnice pro mediální výuku na základních, ale i středních školách. Text je psán systematicky a autoři při jeho psaní nepřeskakovali od jednoho tématu k druhému. Každá kapitola je věnována jiné oblasti, každý čtenář se tudíž bude při četbě velmi snadno v textu orientovat.
Z textu lze vycítit, že se autoři o danou problematiku hodně zajímají a že své téma zpracovali opravdu svědomitě a důsledně do nejmenších detailů. Každý čtenář si tak z četby odnáší téměř hmatatelný prožitek a je obohacen o spoustu informací, o nichž dříve nemusel mít ani ponětí, protože bral televizi jen jako prostředek pro sledování oblíbeného filmu, seriálu či zpravodajských pořadů. Po přečtení už na svůj televizní přijímač budete hledět jinak.
Po jazykové stránce je dílo na vysoké úrovni, nevyskytují se téměř žádné jazykové ani stylistické chyby. Po grafické stránce je text zpracován také poměrně zdařile. Co se týká písma, kvituji jeho velikost, ale co může čtenář překvapit, je zvolený font, jenž je bezpatkový, avšak je nutno přihlédnout k tomu, že je v celé publikaci jednotné, takže spolu koresponduje teoretický text s textem v ilustracích a komiksových bublinách. Není to tedy nutné automaticky považovat za minus, ba naopak bych v tom shledávala pozitivum.
Celkově hodnotím publikaci Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké velmi pozitivně. Je to titul s přidanou hodnotou. Kdy vám autoři předávají své znalosti a zkušenosti čtivou a zábavnou formou. Dále je skvělé, že jsou texty a ilustrace zastoupeny rovnoměrně a četba tak baví, protože si máte neustále co prohlížet. Obrázky jsem si naprosto zamilovala, jsou živé, realistické a zároveň mají edukativní funkci. Ještě než jsem svazek otevřela, zaujala mě barevná obálka se zajímavým provedením názvu titulu. Interesantní je i zvolený formát, který odpovídá A5 v horizontální poloze. O přečtení mě přesvědčila zajímavá anotace. Za vyzdvihnutí stojí i systematická struktura jednotlivých kapitol, v níž jsem se velmi dobře orientovala. Při čtení si odpočinete, ale zároveň se dozvíte spoustu nových věcí, nebo si připomenete to, co jste již zapomněli.
Publikaci mohu vřele doporučit všem milovníkům populárně naučných knih, ale i těm, kteří se rádi dívají na televizi a rádi by se dozvěděli něco o tomto médiu, jež přenáší audiovizuální materiál.
Jak jsem psala před pár dny v jednom ze starších Knihoměsíců, začala jsem v říjnu studovat navazující magisterské studium. V této recenzi bych vám chtěla představit knihu, jež mi pomohla splnit hned dva předměty, a to současnou českou literaturu a novější české dějiny od roku 1792 do roku 1848. Asi si ťukáte na čelo, jak je to možné, ale vězte, že tomu tak je. Kniha, již vám chci v této recenzi představit, je debutem dnes známého autora úspěšných románů. Kniha naplňuje přesně to, co autor dle všeho zamýšlel. Jak o autorovi, tak o titulu se více dočtete níže.
Něco málo o autorovi (zdroj: obálka knihy):
„Miloš Urban (1967) je autorem románů Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu a Stín katedrály. Píše též povídky (mj. Smrtečka, Běloruska, Štědrá noc baronky z Erbannu) a divadelní hry (Trochu lásky, Nože a růže). Jeho prózy bylypřeloženy do řady jazyků (např. ruštiny, holandštiny, němčiny, španělštiny, srbochorvatštiny). Nakladatelství Argo v brzké době chystá jeho šestý román, Santiniho jazyk.“ (pozn. aut. recenze: Poslední informace byla aktuální v roce 2005, kdy byl vydán výtisk, jenž měla autorka recenze k dispozici.)
„Nové vydání knihy, kterou v r. 1998 debutoval autor pozdějších úspěšných románů a zamotal jejím prostřednictvím hlavu řadě kritiků, akademických badatelů a vyznavačů literatury faktu. Přitom se zdá celá věc úplně jednoduchá. Dva zdatní akademici, milenecko–spiklenecká dvojice Miloš Urban a Marie Horáková, se rozhodnou jednou provždy rozklíčovat záhadu pravosti dvou slavných památek českého písemnictví, Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, a podniknou detektivní pátrání na vlastní pěst. Dozví se nevídané věci jak o Rukopisech, tak o jejich plagiátorech…
1. vydání knihy (1998) vydal autor pod pseudonymem Josef Urban“
Základní informace o knize:
Román Poslední tečka za Rukopisy je debutem dnes již známého autora Miloše Urbana. Jak je uvedeno výše v anotaci knihy, poprvé svou knihu vydal pod pseudonymem Josef Urban. Poprvé kniha vyšla v roce 1998. Dále se titul dočkal ještě dvou vydání, a to v letech 2005 a 2017. Ve všech třech případech se o vydání postaralo nakladatelství Argo. Titul je k dostání jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit na stránkách e-shopu nakladatelství. Jste-li příznivci elektronických knih, můžete si titul pořídit na stránkách e-shopu Palmknihy.
Recenze knihy:
Kniha Poslední tečka za Rukopisy v sobě ukrývá poměrně zajímavý příběh, jenž vypráví o milenecko-spiklenecké dvojici akademiků, a to konkrétně Josefa Urbana a Marie Horákové. Tito dva se rozhodnou zasáhnout do literární historie tím, že chtějí přijít na kloub záhadě kolem dvou literárních památek nejstarší české literatury. O napětí se starají postavy, jež se snaží badatelům házet klacky pod nohy a znemožnit jim tak odhalení tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Jak jsem již uvedla výše, dvojice hlavních hrdinů je milenecko-spiklenecká, kdy stránka lásky je spíše upozaděna a převažuje stránka spiklenecká. Na co všechno tito dva „detektivové“ přijdou? Dokáží rozluštit záhadu? Toť otázka, na kterou vám odpoví právě tento román.
Při interpretaci čtenáře nejspíše zaujme vypravěč, jenž je dvojího typu. První se nachází přímo v centru dění a druhý nahlíží bádání zpovzdálí. Důvod je prostý. Do role hlavního vypravěče je pasován právě Josef Urban a my můžeme zpříma sledovat, jak se svou kolegyní odhalují tajemství. Druhý vypravěč se pátrání přímo neúčastní, ale hlavní protagonisté s ním hodně pracují, protože je historický a je zachycen v dopisech. Převážná část románu je vyprávěna v subjektivní ich-formě. Dálo by se říci, že to je i jedním z důvodů, proč má čtenář pocit, jako by byl součástí příběhu.
Kniha je rozčleněna do 11 kapitol. Dalo by se říci, že trošku netradičně začíná shrnutím, jež bychom v žádném případě u románu neočekávali. Důvod je však prostý. Autor se snaží navodit atmosféru literatury faktu. Nebo jak dále sám píše nové literatury faktu, tzv. nolitfaku. Aby byla tato atmosféra navozena, bylo důležité čtenáře nejprve seznámit s osobami, jež mají prsty v tom, že byly dvě staročeské památky objeveny. Nebo jimi byly dokonce vytvořeny? Toť otázka, kterou se snažili již mnozí odborníci v druhé polovině 19. století a následně i ve 20. století zodpovědět. Když se čtenář do příběhu začte, zjistí, že je vyprávěn z několika různých úhlů pohledů. Jeden patří hlavním protagonistům a další potom historickým pramenům, jejichž pisateli je více osob. Jednotlivé části se prolínají a vzájemně na sebe plynule navazují a doplňují se jako pomyslné dílky puzzle. Coby epilog je použito faksimile úvodu k habilitační práci POSLEDNÍ TEČKA ZA RUKOPISY, v němž autor shrnuje všechny výstupy bádání svých hlavních postav.
Na knihu jsem tentokrát narazila náhodou v naší městské knihovně. Hledala jsem totiž všechny dostupné publikace, jež se zabývají problematikou Rukopisů. Abych pravdu řekla, tak v okamžiku, kdy jsem titul vytáhla z přihrádky, překvapila mě obálka. Na ní si totiž čtenář může povšimnout na přední straně tří žen, z nichž se jedna až přízračně podobá Boženě Němcové, ale co má tato velikánka české prózy 19. století s domnělými falzifikáty společného? Když svazek otočíme, tak na zadní straně obálky můžeme vidět další dvě krásně oděné dámy. Obě vyobrazení nám dají nahlédnout do krásných pokojů a do běžného života jejich doby. Anotaci jsem si přečetla až doma a v tu chvíli jsem měla o to větší potřebu knihu co nejdříve přečíst.
Jak jsem již psala výše, román je z velké části sestaven jako literatura faktu. Tento dojem je ale poměrně často narušován odbočkami do běžných životů hlavních protagonistů. Text v beletristické části přetéká emocemi, dojmy, city, ale i akcí. Proti tomu stojí historizující část, kam protagonisté nezasahují, tudíž tato část je pomalejší a postavena na faktografii. Z této historizující složky nás často vytrhne promluva autorského subjektu, který se čtenáře snaží vytrhnout z osidel historických pramenů. Dokonce se v textu několikrát objevuje tvrzení, že čtenář může přeskočit některé kapitoly, pokud jej zajímá rozuzlení celého případu. Obě pasáže jsou k sobě kontrastní a vytvářejí tak zajímavý celek, kde je těžké odlišit, co je opravdu literaturou faktu a co se zrodilo ve fantazii Miloše Urbana. Příběh zahrnuje 204 stran děje, na které pak navazuje 25 neočíslovaných stran již zmíněného závěrečného faksimile.
Po tematické stránce si můžeme v titulu povšimnout nejen badatelské činnosti, ale také sociální problematiky. V některých pasážích se setkáváme s tematizací intrik, protože je nutné badatelskou činnost nějak rozjet a bez nich by to nebylo možné. Dále je tematizován vztah mezi Čechy a Němci v průběhu 19. století, či historie jako taková. Troufnu si tvrdit, že tento román má potenciál si získat čtenáře mezi milovníky české literatury a historie. Zároveň si myslím, že je jeho děj dosud nedoceněný, a to i přesto, že pochází z pera dnes velice úspěšného autora a že zpracovává tematiku, která by každého uvědomělého a vzdělaného Čecha měla zajímat. Co když Josef Urban se svou kolegyní Marií Horákovou přišli na skutečnosti, které nám dosud byly skryty?
Jak jsem již zmínila výše, děj je sepsán v subjektivní ich-formě, povětšinou v přítomném čase. Působí to tedy velmi realisticky a čtenář má zároveň pocit, jako by byl součástí děje. Vše je poměrně snadno a rychle uvěřitelné. Vyprávění je přímočaré, oproštěné od přebytečných zákrut. Toto tvrzení je částečně narušeno zejména přechodem od fikce k faktografii a zase zpět. Kapitoly jsou různě dlouhé, ale vůbec to nevadí, protože se text dobře čte.
Autor při vyprávění použil vyprávěcí, popisný, ale i úvahový a naučný slohový postup. Při charakteristikách postav ani prostředí nejde nijak do hloubky, protože to není potřeba. Stejně tak není nutné hluboké prociťování situací. Hloubka je dána až historickým pramenům, a to zejména proto, aby čtenář pochopil a dobře se nacítil na danou dobu.
Ač má svazek celkem 229 stran, publikace se dá přečíst poměrně rychle. Důvodem je to, že je svazek formátu mezi A6 a A5. Písmena jsou poměrně velká a patková. K tomu přidáme čtivý a živý styl autorovy tvorby. Zdatný čtenář tedy knihu zhltne za pár hodin. Po jazykové stránce bylo dílo zpracováno poměrně dobře.
Celkově hodnotím román Poslední tečka za Rukopisy poměrně pozitivně. Kniha mě zaujala pro svou tematiku a zajímavou anotaci. Bylo to pro mě poměrně velké překvapení. Ač jsem autora již dříve znala a některé jeho příběhy četla. Tato kniha úplně unikla mé pozornosti, a to i přesto, že se jedná o autorův debut. Téma Rukopisů mi imponovalo již od chvíle, kdy jsem se o nich poprvé doslechla, a proto mě potěšilo, že existují literární díla, která téma zpracovávají. Ještě než jsem se pustila do četby, překvapila mě obálka, kterou bych u podobného titulu vůbec nečekala. Spíše bych očekávala vyobrazení dvou hlavních lidí, kteří jsou pod objevením, nebo možná falzifikátem podepsáni. Nicméně je nutné říci, že vyobrazení notně souvisí s obsahem titulu. Kniha jako celek je logicky a dobře strukturována. Každá kapitola má svůj název, který odkazuje k tomu, o co v epizodě půjde, proto se čtenář při četbě poměrně dobře orientuje a nehrozí mu, že by se v ději ztratil. Při čtení tohoto příběhu si odpočinete, ale zároveň získáte úplně jiný pohled na věc, jíž se týká.
Titul mohu vřele doporučit všem milovníkům nové literatury faktu, ale i sociálních a historických románů.
To provide the best experiences, we use technologies like cookies to store and/or access device information. Consenting to these technologies will allow us to process data such as browsing behavior or unique IDs on this site. Not consenting or withdrawing consent, may adversely affect certain features and functions.
Functional
Vždy aktivní
The technical storage or access is strictly necessary for the legitimate purpose of enabling the use of a specific service explicitly requested by the subscriber or user, or for the sole purpose of carrying out the transmission of a communication over an electronic communications network.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistics
The technical storage or access that is used exclusively for statistical purposes.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
The technical storage or access is required to create user profiles to send advertising, or to track the user on a website or across several websites for similar marketing purposes.
Poezie a próza v dokonalé symbióze
Ilustrace, které dokreslují atmosféru
O autorovi
Autor a jeho fascinující svět
Kniha je rozčleněna do 11 kapitol. Dalo by se říci, že trošku netradičně začíná shrnutím, jež bychom v žádném případě u románu neočekávali. Důvod je však prostý. Autor se snaží navodit atmosféru literatury faktu. Nebo jak dále sám píše nové literatury faktu, tzv. nolitfaku. Aby byla tato atmosféra navozena, bylo důležité čtenáře nejprve seznámit s osobami, jež mají prsty v tom, že byly dvě staročeské památky objeveny. Nebo jimi byly dokonce vytvořeny? Toť otázka, kterou se snažili již mnozí odborníci v druhé polovině 19. století a následně i ve 20. století zodpovědět. Když se čtenář do příběhu začte, zjistí, že je vyprávěn z několika různých úhlů pohledů. Jeden patří hlavním protagonistům a další potom historickým pramenům, jejichž pisateli je více osob. Jednotlivé části se prolínají a vzájemně na sebe plynule navazují a doplňují se jako pomyslné dílky puzzle. Coby epilog je použito faksimile úvodu k habilitační práci POSLEDNÍ TEČKA ZA RUKOPISY, v němž autor shrnuje všechny výstupy bádání svých hlavních postav.