Prázdniny jsou v plném proudu a vybízejí člověka k tomu, aby poznával nové věci. Pěkné počasí jej vytáhne zákonitě ven k vodě, či do přírody na výlety. Co ale dělat v deštivém a chladném počasí, kdy by ani psa ven nevyhnal? Dobrým společníkem je kniha. Přidanou hodnotou pak může být její náplň. Já jsem si v těchto horkých dnech otevřela titul, jenž je primárně určen pro dětské či dospívající zvídavé čtenáře, ale nepohrdnou jí ani dospělí (pro mnohé může mít nádech nostalgie). Asi se ptáte, proč jsem sáhla zrovna po tomto titulu, důvody jsou dva. Jedním z nich je to, že jsme před nějakou dobou titul pořídili do naší domácí knihovny, a protože nemám ráda, když knížky leží jen tak bez povšimnutí v regálku, přečetla jsem si ji. Druhou příčinou je pak fakt, že jsem v loňském roce začala studovat navazující magisterské studium a zapsala jsem se do předmětu teorie a kritika literatury pro děti a mládež, kdy jednou z podmínek pro udělení zápočtu byla recenze a videorecenze titulu vybraného z časopisu Nejlepší knihy dětem. Konkrétně jsem titul Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké objevila ve výtisku z období podzim 2020/jaro 2021. O výběru čtiva tedy bylo rozhodnuto. Jak se mi kniha líbila? To se dozvíte, když budete číst dále.
Něco málo o autorech (zdroj: kniha str. 78-79):
„Tereza Cz(esany) Dvořáková – Učí o historii filmu, ale je také redaktorka jednoho vědeckého časopisu a trošku i spisovatelka. Pro děti i dospělé spolu se svými přáteli napsala knihy Jak vznikl film a Jak se dělá film. V dětství byla velkou fanynkou televize a znala skoro všechny pořady, které se v ní vysílaly. Dnes už si trochu víc vybírá, nejraději se podívá na dobrý detektivní seriál.
Lucie Záhorová – Je dcerou jednoho z prvních a nejvýznamnějších českých televizních kameramanů a učitelů na filmové škole Eduarda Landische. Právě toho tmavovlasého pána s bradkou, který čtenáře v ilustracích provázel celou knížkou. I když se Lucie v pracovním životě věnuje něčemu jinému, je stejně jako Tereza televizní fanynkou. Zajímá se hlavně o začátky televizního vysílání u nás. S nápadem na vznik této knížky jako volného pokračování knížek o filmu přišla za Terezou právě ona.
René Melkus – O rozhlas a televizi se zajímá od dětství. V deseti letech přinesl domů svůj první starý rozhlasový přijímač – základ pozdější sbírky. Jeho maminka o něm občas říkala, že „spí s veteší“. Reného láska ke starým televizorům a rádiím nepřešla ani v dospělosti. Dnes se stará o sbírky sdělovací techniky Národního technického muzea v Praze. Zde také připravil několik výstav. Spolupracoval na natáčení několika dokumentárních filmů o elektrotechnice. Je dlouholetým členem Historického radioklubu československého.
Vladimír Bradáč – Je technikem v České televizi a ve svém volném čase se věnuje historii nejen televizní techniky. Stejně jako René je členem Historického radioklubu československého. Rád opravuje i zdánlivě neopravitelné věci, a vdechl tak nový život mnoha televizorům, a to i těm nejstarším, z roku 1953. Pro muzeum Tesla v Třešti vyrobil řadu funkčních exponátů, ukazujících vývoj televize před druhou světovou válkou. Vladimír Bradáč se zasloužil o přípravu a vyzkoušení všech pokusů, které čtenáři najdou v kapitole Experimenty.
Nikkarin – Je český komiksový kreslíř a ilustrátor knih. Ve skutečnosti se jmenuje Michal Menšík. Jeho velkým autorským počinem je komiksová série 130 nebo konverzační komiksová fantasy komedie Spellsword sága, za kterou dostal v roce 2020 cenu Zlatá stuha. Jeho komiksy může čtenář také najít ve Čtyřlístku nebo v Raketě. Michal je fanouškem kreslených seriálů.“
Oficiální anotace (zdroj: www.cbdb.cz):
„Každý ví, co je televize. Hodně lidí ji má doma a každý den se na ni dívá. Všichni tedy víte, jak televizor vypadá i co se v něm vysílá. Víte ale také, kdy televize vznikla a jak vlastně funguje? Jaké pořady vysílala v minulosti a jaké dnes? Co televize znamená pro vaše rodiče a prarodiče a jak ovlivňuje váš každodenní život? A má vůbec taková televize v době internetu nějakou budoucnost?
Knížka Co byla a co je televize volně navazuje na dvě předchozí: Jak vznikl film (Argo, 2017) a Jak se dělá film (Argo, 2019). Je určena pro všechny zvídavé děti od osmi let. Zajímavá ale může být i pro dospělé, rodiče, učitele nebo lektory kroužků. Stejně jako v předešlých dílech, i zde najdete část nazvanou Experimenty. Ta obsahuje inspirativní návody na vlastní pokusy s televizní technikou.“
Základní informace o knize:
Edukativní knížka pro děti, ale i dospělé čtenáře s názvem Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké vyšla v roce 2020 pod taktovkou nakladatelství Argo. Jedná se již o třetí publikaci, jež vznikla pod vedením Terezy Cz Dvořákové a kterou svými ilustracemi doprovodil Nikkarin. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit na stránkách e-shopu nakladatelství.
Recenze knihy:
Knihu Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké můžeme zařadit k populárně naučným titulům. Jedná se o útlý svazek, jenž je naplněn spoustou zajímavých a poučných informací. Přidanou hodnotou pro dětské a dospívající čtenáře může být poutavý princip výkladu, kdy jdou ruku v ruce text s obrázky. V podstatě, jak hlásá podtitul knihy, se opravdu jedná o dobrodružnou výpravu do světa televizní historie, techniky a technologie. Vše je napsáno jednoduchým jazykem, aby čtenáři od osmi let věku neměli potíže s interpretací. Knihou vás provedou tři postavy, a to dospělý vousatý muž, který bere nejen čtenáře, ale i další dvě postavy (dívku a barevného papouška) na výpravu za poznáním. Všechny tři postavy se doplňují a vy budete mít pocit, jako byste byli další figurou, která si nechává vyprávět a něco nového se naučí. Co všechno se o médiu, bez něhož jsme si donedávna neuměli představit své životy, dovíme? Toť otázka, na kterou vám odpověď poskytne právě tento populárně naučný titul.
Co se týká provedení, je nutné konstatovat, že je uzpůsobeno cílové skupině tedy dětem a mládeži. Poznáme to díky bohatým ilustracím, kdy jednu stránku zaplňuje text a na straně protilehlé najdete ilustraci, komiks nebo třeba grafiku, jež dokládá to, co bylo napsáno ve výkladové textové části. Jedná se o velice atraktivní formu, kdy text ubíhá před očima a čtenář má tak pocit, že čte rychleji. Zároveň se s pomocí obrazu může čtenář přesvědčit o tom, zda všechno správně pochopil.
Titul je rozdělen do dvou stěžejních částí, jejichž předvojem je úvod a uzavírají je informace o tom, kam vyrazit za dalšími informacemi o televizi, slovníček a informace o autorech. První avizovanou částí je dobrodružná výprava do světa televize, řeší se otázky historie televize, přímého přenosu, televizní inscenace, televizního archivu, televize coby zábavního prostředku, televizních triků a v neposlední řadě také v dnešní době moderních streamovacích služeb, jako jsou Netflix, HBO Max, Disney+ apod. V závěru této části si autoři kladou otázky ohledně budoucnosti tohoto média. Druhou částí jsou experimenty, které souvisí s televizí a televizním vysíláním a v podstatě dají čtenáři možnost si princip fungování televizního přijímače osahat zblízka a lépe pochopit to, co si přečetl v teoretickém pojednání.
Když jsem hledala v časopisu Nejlepší knihy dětem, padl mi do oka právě titul Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké, o němž jsem věděla, že ho mám doma a mohu se pustit do četby ihned. Zároveň si tak budu moci odškrtnout přečtení dalšího titulu z naší domácí knihovničky, tak proč po něm nesáhnout, že? Kniha mě hned na první pohled zaujala svou obálkou a přívětivým formátem, jedná se v podstatě o A5 v horizontální poloze. Již samotná obálka je graficky velmi zdařilým počinem, jenž vás upoutá. Na zadní straně je pak uvedena anotace, jež je poměrně krátká a o knize neprozrazuje příliš mnoho.
Kniha je sestavena logicky, kdy autoři nejprve čtenáři odpoví na otázku, co je a co není televize. Představí ji jako vynález a následně popisují její historii ze světového a následně i československého úhlu pohledu. Dočíst se můžete i o tom, jaké pořady byly a jsou v televizi vysílány a jakým způsobem byly natáčeny. Protože v dnešní době už jsou v oboru vysílání audiovizuálního obsahu i jiné trendy, autoři na ně z pochopitelných důvodů nezapomněli. Celou výpravu autoři završují zamyšlením nad tím, zda má televize a její vysílání budoucnost. S ohledem na to, že se v textu zmiňovali o určitých způsobech televizního vysílání, připravili také celkem šest pokusů, jež si mohou zvídavé děti, ale pochopitelně i dospělí vyzkoušet. Jak je tedy zřejmé obě části knihy se skvěle doplňují a utvářejí zajímavý, čtivý a obohacující celek. Svazek má celkem 36 kapitol, jež se vešly do pouhých 80 stran. Z toho vyplývá, že se jedná o interesantní jednohubku, která se dá přečíst klidně za jedno odpoledne.
Text knihy je sepsán populárně naučným slohovým postupem, nechybějí v něm ani poznámky pod čarou, jež často obsahují vysvětlivky, výslovnost cizích slov či zdroje, odkud autoři čerpali. Důležité informace jsou psány tučně, kniha tudíž může posloužit i coby učebnice pro mediální výuku na základních, ale i středních školách. Text je psán systematicky a autoři při jeho psaní nepřeskakovali od jednoho tématu k druhému. Každá kapitola je věnována jiné oblasti, každý čtenář se tudíž bude při četbě velmi snadno v textu orientovat.
Z textu lze vycítit, že se autoři o danou problematiku hodně zajímají a že své téma zpracovali opravdu svědomitě a důsledně do nejmenších detailů. Každý čtenář si tak z četby odnáší téměř hmatatelný prožitek a je obohacen o spoustu informací, o nichž dříve nemusel mít ani ponětí, protože bral televizi jen jako prostředek pro sledování oblíbeného filmu, seriálu či zpravodajských pořadů. Po přečtení už na svůj televizní přijímač budete hledět jinak.
Po jazykové stránce je dílo na vysoké úrovni, nevyskytují se téměř žádné jazykové ani stylistické chyby. Po grafické stránce je text zpracován také poměrně zdařile. Co se týká písma, kvituji jeho velikost, ale co může čtenář překvapit, je zvolený font, jenž je bezpatkový, avšak je nutno přihlédnout k tomu, že je v celé publikaci jednotné, takže spolu koresponduje teoretický text s textem v ilustracích a komiksových bublinách. Není to tedy nutné automaticky považovat za minus, ba naopak bych v tom shledávala pozitivum.
Celkově hodnotím publikaci Co byla a co je televize: Dobrodružná výprava za obrazovku pro malé i velké velmi pozitivně. Je to titul s přidanou hodnotou. Kdy vám autoři předávají své znalosti a zkušenosti čtivou a zábavnou formou. Dále je skvělé, že jsou texty a ilustrace zastoupeny rovnoměrně a četba tak baví, protože si máte neustále co prohlížet. Obrázky jsem si naprosto zamilovala, jsou živé, realistické a zároveň mají edukativní funkci. Ještě než jsem svazek otevřela, zaujala mě barevná obálka se zajímavým provedením názvu titulu. Interesantní je i zvolený formát, který odpovídá A5 v horizontální poloze. O přečtení mě přesvědčila zajímavá anotace. Za vyzdvihnutí stojí i systematická struktura jednotlivých kapitol, v níž jsem se velmi dobře orientovala. Při čtení si odpočinete, ale zároveň se dozvíte spoustu nových věcí, nebo si připomenete to, co jste již zapomněli.
Publikaci mohu vřele doporučit všem milovníkům populárně naučných knih, ale i těm, kteří se rádi dívají na televizi a rádi by se dozvěděli něco o tomto médiu, jež přenáší audiovizuální materiál.
Bibliografické údaje (zdroj: www.databazeknih.cz):
Žánr |
Literatura naučná, Pro děti a mládež, Encyklopedie |
Vydání |
2020, Argo |
Počet stran |
80 |
Jazyk vydání |
český |
Vazba knihy |
pevná/vázaná |
ISBN |
978-80-257-3306-6 |
Příběh je, jak jsme zvyklý u platformy nakladatelství MaHa, vepsán do různě dlouhých kapitol, jež jsou číslovány. Čtenář tudíž dopředu neví, o čem daná kapitola bude. Vypravěč dění kolem Lindy sleduje zpovzdálí a je realizován objektivizovanou er-formou, která je občas nabourávána polopřímou řečí (Lindiny myšlenky/vnitřní hlas) či přímou řečí realizovanou mezi jednotlivými postavami. S ohledem na to, že je text vepsán do různě dlouhých kapitol, tak ty delší jsou nabourávány vynechaným řádkem, což dopomáhá k tomu, že se vyprávění posouvá dále. Kompozice je chronologická, i když je nutné zmínit i fakt, že prolog je kapitolou, která se v textu objeví znovu, tudíž můžeme mluvit o retrospektivě. V retrospektivních pasážích autorka sází zejména na vzpomínky hlavní postavy, jež ji na jednu stranu v těžkých chvílích utápí, ale jindy ji zase pomáhají k tomu, aby se vyšvihla ze dna. Styl Markéty Harasimové ruku v ruce s kompozicí, tematikou a náměty doslova přiková čtenáře do křesla. Popisované situace jsou živé a hodně realistické, takže si je čtenář může poměrně snadno představovat. Vyprávění je díky tomu věrohodné, procítěné, plastické a barvité. Z jeho autenticity až běhá mráz po zádech. Celkově vše přispívá k tomu, že je čtenář snadno vtažen do děje, což je zapříčiněno konkrétně aktivací jeho fantazie.
Příběh je tentokrát vepsán do krátkých kapitol, jež nesou název, který odvolává k tomu, co se v následujících stránkách odehraje. Jelikož jsou kapitoly krátké a vypravěč, jímž je sama Beáta, sleduje jen to, co se děje kolem ní samotné a kočky Packy, nebylo nutné text nijak nabourávat pomlkami v podobě vynechaných řádků, na což jsme z jiných románů autorky zvyklí. Kompozice je chronologická a jen občas se objevují pasáže retrospektivní, v nichž vypravěčka zprostředkovává své vzpomínky. Kromě kompozičního zpracování, tematiky a námětů hodně přispívá k lehkosti příběhu i styl psaní Markéty Harasimové. Její popisy jsou živé, poměrně často se objevují i humorné situace. Vyprávění je plastické, barvité, věrohodné a procítěné. Děj tedy působí autenticky. Čtenář je díky těmto postupům snadno vtažen do centra dění, k čemuž také přispívá aktivace čtenářovy fantazie. Jedním z charakteristických prvků autorčiny tvorby jsou tzv. vnitřní monology, s jejichž pomocí snadno zjistíme, co si postava myslí a jak se cítí. V případě této novely máme přímý vhled do postavy hlavní protagonistky.
Kniha je rozčleněna do 11 kapitol. Dalo by se říci, že trošku netradičně začíná shrnutím, jež bychom v žádném případě u románu neočekávali. Důvod je však prostý. Autor se snaží navodit atmosféru literatury faktu. Nebo jak dále sám píše nové literatury faktu, tzv. nolitfaku. Aby byla tato atmosféra navozena, bylo důležité čtenáře nejprve seznámit s osobami, jež mají prsty v tom, že byly dvě staročeské památky objeveny. Nebo jimi byly dokonce vytvořeny? Toť otázka, kterou se snažili již mnozí odborníci v druhé polovině 19. století a následně i ve 20. století zodpovědět. Když se čtenář do příběhu začte, zjistí, že je vyprávěn z několika různých úhlů pohledů. Jeden patří hlavním protagonistům a další potom historickým pramenům, jejichž pisateli je více osob. Jednotlivé části se prolínají a vzájemně na sebe plynule navazují a doplňují se jako pomyslné dílky puzzle. Coby epilog je použito faksimile úvodu k habilitační práci POSLEDNÍ TEČKA ZA RUKOPISY, v němž autor shrnuje všechny výstupy bádání svých hlavních postav.
Kniha se mi dostala do rukou náhodou, když jsem v naší městské knihovně sháněla tituly zabývající se tematikou Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Jakmile se mi však kniha dostala do ruky, musím říci, že si mě získala pro svou poutavou obálku, která je barevná a je na ní vyobrazeno několik relikvií spojených s badatelskou činností 19. století. Dominují zde svitky pergamenů popsané staročeským písmem, zapálená svíčka ve svícnu a lupa. Když jsem s knihou přišla domů, teprve tehdy jsem si přečetla anotaci, která byla dalším faktorem pro to, že jsem si řekla, že by mě román mohl bavit.
Po tematické stránce se básně zabývají převážně životem a vším, co může člověka v jeho průběhu potkat. Námět je filosofický a při interpretaci vede čtenáře k tomu, aby přemýšlel nad svým vlastním žitím. Některé básně jsou výrazné pro svou melancholii až smutek, lásku a moudrost. Ale jsou tu i takové, jež svým způsobem člověka posunou v jistém smyslu dále a navedou jej na správnou cestu. V některých básních můžeme vnímat poučný až výkladový charakter. Sbírku jsem četla hned něklikrát. U básní je to téměř nutnost, protože při jednom čtení toho spousta unikne, což je škoda. Kromě toho se mi texty líbily a zaujalo mě, že autor použil též citací starověkých filosofů, jako byl například Sokratés. Musím konstatovat, že se při každém čtení vždy částečně změní vyznění jednotlivých básní, důvodem je čtenářovo aktuální rozpoložení. Opět se mi potvrdilo, že poezie je kouzelná pro svou rozmanitost porozumění. Není potom nutné dodávat, že si z vícečetné interpretace odnesete mnohem lepší čtenářský požitek.
