Knižní citát týdne #16

Vážení čtenáři,

den se dnem se sešel a je tu další knižní citát. Kromě něj pro vás mám ale ještě jednu novinku, jež potěší každého knihomola, který si rád přečte něco zajímavého, třeba i to, co by si sám od sebe nikdy nepřečetl. O co jde? Od příštího měsíce bude na Iwíkově knihovně spuštěn projekt, jenž už se mi hodně dlouho rýsoval v hlavě a ne a ne se dokopat k tomu, abych mu vdechla život. Nový rok přinesl mnoho změn a s nimi mimo jiné i to, že jsem se rozhodla, že by nebylo dobře číst jen recenzní výtisky, jež jsou většinou novinkami na knižním trhu. Je totiž škoda, že starší tituly jsou těmi novými uvrhovány do pomyslné temnoty zapomnění, a proto jsem se rozhodla spustit Knižní koutek Iwíkovy knihovny.

V nadcházejících dnech pro vás zveřejním úvodní info, kde vám projekt představím mnohem blíže a zároveň vám představím pět titulů, jež jsou žhavými kandidáty na „klubové“ čtení v měsíci únoru. Ale teď už zpět ke knižnímu citátu týdne.

Tentokrát je autorkou citátu Marie von Ebner-Eschenbachová. Většina z vás si asi bude lámat hlavu s tím, kdo vlastně tato žena vůbec byla. Byla to rakouská spisovatelka a dramatička píšící v 19. století, jež tvořila společensko-sociální romány, povídky a dramata. Jejím nejvýznamnějším dílem je Obecní dítě. Zajímavostí je, že za svou tvorbu byla hned dvakrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

To je vše, co pro vás v tomto článku mám. V následujících dnech se pokusím přidat minimálně jednu recenzi, jež už tu čeká jen na odklepnutí a za týden se můžete těšit na další knižní citát. Mějte se zatím krásně a užívejte knih, ale také sněhu.

• citáty