Iwíkova knihovna

Na kočičí svědomí – Markéta Harasimová

Měsíc duben je významným jak pro Markétu Harasimovou, tak i pro její příznivce. Jistě si pokládáte otázku, proč tomu tak je? Odpověď je poměrně snadná, autorce v dubnu vyšly hned dvě knihy. O první z nich pojednám dnes v tomto článku a recenzi druhé si ponechám v záloze na příští týden. Dalo by se říci, že vydání obou recenzí je účelově naplánováno na dvě data, jež jsou v měsíci květnu nejvýznamnější, a to 1. květen – lásky čas (recenze knihy Na kočičí svědomí) a 8. květen – den matek (recenze knihy Volným pádem). Kniha Na kočičí svědomí je plná nečekané lásky k němé tváři. Novela je již třetím titulem v řadě, jenž autorka vydává pod hlavičkou nakladatelství Bookmedia. Jak jsem psala již v několika předchozích recenzích, autorčiny knihy jsem přečetla téměř všechny a musím říci, že tento titul se od všech ostatních diametrálně odlišuje. Na druhou stranu však tematicky doplňuje knihy, jež autorka vydala ve zmiňovaném nakladatelství. Všechny tři tituly totiž pojednávají o kočkách. Dalo by se říci, že námět, tematika i styl psaní budou pro čtenáře velkým překvapením. Kniha je tentokrát vhodná pro chvíle odreagování, protože je napsána s lehkostí, hravostí a v neposlední řadě také s láskou. Vyprávění je prosyceno velkou dávkou emocí, ale objevuje se i napětí a strach, avšak v úplně jiné formě, než tomu je v případě psychothrillerů.

Něco málo o autorce (zdroj: cbdb.cz):

Markéta Harasimová je autorka, jež si vydobyla své místo na poli české literární scény. Na svém kontě má pod hlavičkou svého nakladatelství vydaných dvanáct titulů pro dospělé čtenáře (Poháry touhy, Osmnáct, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Purpurové doteky, Hedvábná past, Vůně noci, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach), dva dětské a nově jeden romantický pro dospělé pak vyšly pod taktovkou nakladatelství Bookmedia (Z deníku kočičky Ťapičky, Koťátka kočičky Ťapičky a dnes zmiňovaná novinka Na kočičí svědomí), celkově je však těch titulů dvacet sedm a perličkou je, že do roku 2014 vydala celkem deset titulů bez toho, aniž by měla vystudovanou školu s humanitním zaměřením. Její vývoj je na románech zajisté znát. Neustále obměňuje témata a snaží se v dějích vyobrazovat dnešní dobu a život v ní. Její příběhy jsou čtivé, napínavé a svižně ubíhající. Stěžejními tématy jsou problematika sociálních vztahů, láska a milostné vzplanutí či detektivní zápletky.

Oficiální anotace (zdroj: cbdb.cz):

„Když Beáta jednoho mrazivého listopadového rána najde na ulici opuštěné kotě, rozhodne se mu pomoct. Jenže ona zvíře nikdy neměla a vlastně ani žádné nechce. Věci se ale zamotají tak, že se z Beáty a černého kotěte brzy stanou přátelé na život a na smrt. Kočka navíc jako by odháněla všechny neperspektivní partnery, kteří se kolem mladé ženy motají. Co se ale stane, když Beátin nejmilejší tvor zničehonic zmizí?“

Základní informace o knize:

Novela pro ženy a milovníky koček s názvem Na kočičí svědomí vyšel v první polovině měsíce dubna v nakladatelství Bookmedia. Pokud vás recenze zaujme a budete si chtít titul pořídit a přečíst, můžete tak učinit na stránkách e-shopu KNIHCENTRUM.cz. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Bookmedia a zároveň i Markétě Harasimové, která vše ochotně zařídila.

Recenze knihy:

Hlavní hrdinkou titulu je Beáta, jež žije se svým partnerem Michalem, který v den, kdy začíná vyprávění, slaví narozeniny. Ještě než dojde k samotné oslavě, vše se zvrtne, pohádají se a Michal se z jejího života vytrácí. Cestu jí však poměrně záhy jednoho pochmurného mrazivého ráno překříží černé kotě. Co se stane, když se kotěti rozhodne poskytnout azyl? Jak se promění její hodnoty? A co partneři? Odpověď dostanete, když se začtete do této milé, strhující, poutavé a zároveň čtivé novely. Oproti autorčiným dalším dílům je text naplněný klidem a nejsou v něm žádné násilné scény. Takže mohu říci, že se jedná o pohodové a odpočinkové čtení, jež oceníte třeba na dovolené.

Markéta Harasimová je čtenáři oceňována poměrně často za různorodost použitých témat. Ani tentokrát nevstoupila podruhé do stejné tematické řeky. Co je však mnohem větším překvapením, je fakt, že vybočila i ze zajetých kolejí psychothrillerů. Není však vhodné tvrdit, že tyto vody úplně opouští. O tomto tvrzení vás přesvědčím v recenzi, která vyjde v příštím týdnu. Ústředním tématem je tentokrát láska mezi člověkem a zvířetem, dále se řeší sociální vztahy a otázka rodičovství. V díle se pochopitelně objevuje mnohem více témat a námětů, ale mým cílem není spoilování. Zodpovězení některých otázek přenechám na vaší vlastní interpretaci.

Příběh je tentokrát vepsán do krátkých kapitol, jež nesou název, který odvolává k tomu, co se v následujících stránkách odehraje. Jelikož jsou kapitoly krátké a vypravěč, jímž je sama Beáta, sleduje jen to, co se děje kolem ní samotné a kočky Packy, nebylo nutné text nijak nabourávat pomlkami v podobě vynechaných řádků, na což jsme z jiných románů autorky zvyklí. Kompozice je chronologická a jen občas se objevují pasáže retrospektivní, v nichž vypravěčka zprostředkovává své vzpomínky. Kromě kompozičního zpracování, tematiky a námětů hodně přispívá k lehkosti příběhu i styl psaní Markéty Harasimové. Její popisy jsou živé, poměrně často se objevují i humorné situace. Vyprávění je plastické, barvité, věrohodné a procítěné. Děj tedy působí autenticky. Čtenář je díky těmto postupům snadno vtažen do centra dění, k čemuž také přispívá aktivace čtenářovy fantazie. Jedním z charakteristických prvků autorčiny tvorby jsou tzv. vnitřní monology, s jejichž pomocí snadno zjistíme, co si postava myslí a jak se cítí. V případě této novely máme přímý vhled do postavy hlavní protagonistky.

V této novele se vyskytuje jen pár postav, kdy všemu dominuje právě Beáta a ostatní protagonisté jsou upozaděni. Neznamená to však automaticky, že by do děje nijak nezasahovali. Nejvýraznější je zejména postava kamarádky Adély, která je Beátinou vrbou a zároveň rádkyní, protože pochází z rodiny milovníků a chovatelů koček, tudíž má s chovem čtyřnohého mazlíčka mnoho zkušeností. Ostatní postavy jsou opravdu spíše epizodními figurami, které se na okamžik dějem mihnou, ale pak zase zmizí a již se neobjeví. Tyto postavy jsou ale i přesto vykresleny poměrně hloubkově, protože mnohdy právě jejich charakteristika odpovídá na otázku, proč už se v ději nikdy neobjeví.

Děj je odvyprávěn v subjektivizované ich-formě převážně v přítomném čase, což přispívá k atraktivitě a autenticitě. Občas se objevuje budoucí a minulý čas. Použití krátkých vět potom slouží ke zvyšování napětí. Pro nahlédnutí do myšlenek hlavní protagonistky je použito polopřímé řeči. Děj je bohatý na popisné pasáže, které děj částečně zbrzdí. Tyto části se zaměřují převážně na charakteristiky postav, popis zvířete, prostředí a situací. To, že je děj zpomalen, ničemu nevadí, ba naopak, čtenář si příběh více vychutná a odnese si z něj daleko větší zážitek. Vyprávění se velmi dobře a rychle čte. Mohu vám garantovat, že se od titulu neodtrhnete, dokud jej nedočtete až do konce.

Celkově hodnotím novelu Na kočičí svědomí velmi pozitivně. Příběh je milý a dá se číst kdykoliv, když chce člověk relaxovat. Prostě a jednoduše je to oddechové čtení, které vás potěší a pohladí po duši. Dokonce v textu naleznete poměrně velké množství humorných scén. Téma potěší zejména milovníky koček. Kniha si mě získala pro čtivý, poutavý a laskavý děj. Titul musím vyzdvihnout i po grafické stránce. Je použito přiměřeně velké patkové písmo, které vede oči po řádcích. Nadpisy jsou psané bezpatkovými kapitálkami. Typografie a sazba je také zvládnutá bravurně. Dalším faktorem, který mě oslovil, je obálka, na které je vyobrazeno velké okno, před nímž sedí dívka s kočkou a hledí ven. Na okně je zavěšen balón, který zastupuje cestovatelský instinkt. Svazek má celkově 258 stran, což mě překvapilo, protože jsem u autorky zvyklá na větší obsáhlost. S ohledem na to, že se text dobře četl, tak jsem jej měla přečtený poměrně rychle. Autorčin styl jsem si velmi oblíbila, protože mě baví. V jejích knihách se vždy objeví něco nového a neotřelého, co mě překvapí. Markéta Harasimová od té doby, kdy jsem si přečetla první její knihu, urazila velký kus cesty. Obdivuji to, že na sobě pracuje a neustále se posouvá kupředu. Z četby jsem si odnesla milý čtenářský zážitek a již teď vím, že tuto knihu budu číst vždy, když mi bude smutno, protože mě zaručeně obveselí a pobaví.

Novelu Na kočičí svědomí mohu vřele doporučit všem romantikům a milovníkům koček, kteří mají rádi humor a autentický popis života se čtyřnohým mazlíčkem. Zároveň nesmím zapomenout ani na autorčiny příznivce.

Bibliografické údaje:

Žánr	Novely, Pro ženy, Příroda, zvířata
Vydání	2022, Bookmedia
Počet stran	260
Jazyk vydání	český
Vazba knihy	pevná / vázaná s přebalem
ISBN	978-80-7639-130-7

1. 5. 2022

Poslední tečka za Rukopisy – Miloš Urban

Jak jsem psala před pár dny v jednom ze starších Knihoměsíců, začala jsem v říjnu studovat navazující magisterské studium. V této recenzi bych vám chtěla představit knihu, jež mi pomohla splnit hned dva předměty, a to současnou českou literaturu a novější české dějiny od roku 1792 do roku 1848. Asi si ťukáte na čelo, jak je to možné, ale vězte, že tomu tak je. Kniha, již vám chci v této recenzi představit, je debutem dnes známého autora úspěšných románů. Kniha naplňuje přesně to, co autor dle všeho zamýšlel. Jak o autorovi, tak o titulu se více dočtete níže.

Něco málo o autorovi (zdroj: obálka knihy):

„Miloš Urban (1967) je autorem románů Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu a Stín katedrály. Píše též povídky (mj. Smrtečka, Běloruska, Štědrá noc baronky z Erbannu) a divadelní hry (Trochu lásky, Nože a růže). Jeho prózy bylypřeloženy do řady jazyků (např. ruštiny, holandštiny, němčiny, španělštiny, srbochorvatštiny). Nakladatelství Argo v brzké době chystá jeho šestý román, Santiniho jazyk.“ (pozn. aut. recenze: Poslední informace byla aktuální v roce 2005, kdy byl vydán výtisk, jenž měla autorka recenze k dispozici.)

Oficiální anotace (zdroj: cbdb.cz):

„Nové vydání knihy, kterou v r. 1998 debutoval autor pozdějších úspěšných románů a zamotal jejím prostřednictvím hlavu řadě kritiků, akademických badatelů a vyznavačů literatury faktu. Přitom se zdá celá věc úplně jednoduchá. Dva zdatní akademici, milenecko–spiklenecká dvojice Miloš Urban a Marie Horáková, se rozhodnou jednou provždy rozklíčovat záhadu pravosti dvou slavných památek českého písemnictví, Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, a podniknou detektivní pátrání na vlastní pěst. Dozví se nevídané věci jak o Rukopisech, tak o jejich plagiátorech…

1. vydání knihy (1998) vydal autor pod pseudonymem Josef Urban“

Základní informace o knize:

Román Poslední tečka za Rukopisy je debutem dnes již známého autora Miloše Urbana. Jak je uvedeno výše v anotaci knihy, poprvé svou knihu vydal pod pseudonymem Josef Urban. Poprvé kniha vyšla v roce 1998. Dále se titul dočkal ještě dvou vydání, a to v letech 2005 a 2017. Ve všech třech případech se o vydání postaralo nakladatelství Argo. Titul je k dostání jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit na stránkách e-shopu nakladatelství. Jste-li příznivci elektronických knih, můžete si titul pořídit na stránkách e-shopu Palmknihy.

Recenze knihy:

Kniha Poslední tečka za Rukopisy v sobě ukrývá poměrně zajímavý příběh, jenž vypráví o milenecko-spiklenecké dvojici akademiků, a to konkrétně Josefa Urbana a Marie Horákové. Tito dva se rozhodnou zasáhnout do literární historie tím, že chtějí přijít na kloub záhadě kolem dvou literárních památek nejstarší české literatury. O napětí se starají postavy, jež se snaží badatelům házet klacky pod nohy a znemožnit jim tak odhalení tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Jak jsem již uvedla výše, dvojice hlavních hrdinů je milenecko-spiklenecká, kdy stránka lásky je spíše upozaděna a převažuje stránka spiklenecká. Na co všechno tito dva „detektivové“ přijdou? Dokáží rozluštit záhadu? Toť otázka, na kterou vám odpoví právě tento román.

Při interpretaci čtenáře nejspíše zaujme vypravěč, jenž je dvojího typu. První se nachází přímo v centru dění a druhý nahlíží bádání zpovzdálí. Důvod je prostý. Do role hlavního vypravěče je pasován právě Josef Urban a my můžeme zpříma sledovat, jak se svou kolegyní odhalují tajemství. Druhý vypravěč se pátrání přímo neúčastní, ale hlavní protagonisté s ním hodně pracují, protože je historický a je zachycen v dopisech. Převážná část románu je vyprávěna v subjektivní ich-formě. Dálo by se říci, že to je i jedním z důvodů, proč má čtenář pocit, jako by byl součástí příběhu.

Kniha je rozčleněna do 11 kapitol. Dalo by se říci, že trošku netradičně začíná shrnutím, jež bychom v žádném případě u románu neočekávali. Důvod je však prostý. Autor se snaží navodit atmosféru literatury faktu. Nebo jak dále sám píše nové literatury faktu, tzv. nolitfaku. Aby byla tato atmosféra navozena, bylo důležité čtenáře nejprve seznámit s osobami, jež mají prsty v tom, že byly dvě staročeské památky objeveny. Nebo jimi byly dokonce vytvořeny? Toť otázka, kterou se snažili již mnozí odborníci v druhé polovině 19. století a následně i ve 20. století zodpovědět. Když se čtenář do příběhu začte, zjistí, že je vyprávěn z několika různých úhlů pohledů. Jeden patří hlavním protagonistům a další potom historickým pramenům, jejichž pisateli je více osob. Jednotlivé části se prolínají a vzájemně na sebe plynule navazují a doplňují se jako pomyslné dílky puzzle. Coby epilog je použito faksimile úvodu k habilitační práci POSLEDNÍ TEČKA ZA RUKOPISY, v němž autor shrnuje všechny výstupy bádání svých hlavních postav.

Na knihu jsem tentokrát narazila náhodou v naší městské knihovně. Hledala jsem totiž všechny dostupné publikace, jež se zabývají problematikou Rukopisů. Abych pravdu řekla, tak v okamžiku, kdy jsem titul vytáhla z přihrádky, překvapila mě obálka. Na ní si totiž čtenář může povšimnout na přední straně tří žen, z nichž se jedna až přízračně podobá Boženě Němcové, ale co má tato velikánka české prózy 19. století s domnělými falzifikáty společného? Když svazek otočíme, tak na zadní straně obálky můžeme vidět další dvě krásně oděné dámy. Obě vyobrazení nám dají nahlédnout do krásných pokojů a do běžného života jejich doby. Anotaci jsem si přečetla až doma a v tu chvíli jsem měla o to větší potřebu knihu co nejdříve přečíst.

Jak jsem již psala výše, román je z velké části sestaven jako literatura faktu. Tento dojem je ale poměrně často narušován odbočkami do běžných životů hlavních protagonistů. Text v beletristické části přetéká emocemi, dojmy, city, ale i akcí. Proti tomu stojí historizující část, kam protagonisté nezasahují, tudíž tato část je pomalejší a postavena na faktografii. Z této historizující složky nás často vytrhne promluva autorského subjektu, který se čtenáře snaží vytrhnout z osidel historických pramenů. Dokonce se v textu několikrát objevuje tvrzení, že čtenář může přeskočit některé kapitoly, pokud jej zajímá rozuzlení celého případu. Obě pasáže jsou k sobě kontrastní a vytvářejí tak zajímavý celek, kde je těžké odlišit, co je opravdu literaturou faktu a co se zrodilo ve fantazii Miloše Urbana. Příběh zahrnuje 204 stran děje, na které pak navazuje 25 neočíslovaných stran již zmíněného závěrečného faksimile.

Po tematické stránce si můžeme v titulu povšimnout nejen badatelské činnosti, ale také sociální problematiky. V některých pasážích se setkáváme s tematizací intrik, protože je nutné badatelskou činnost nějak rozjet a bez nich by to nebylo možné. Dále je tematizován vztah mezi Čechy a Němci v průběhu 19. století, či historie jako taková. Troufnu si tvrdit, že tento román má potenciál si získat čtenáře mezi milovníky české literatury a historie. Zároveň si myslím, že je jeho děj dosud nedoceněný, a to i přesto, že pochází z pera dnes velice úspěšného autora a že zpracovává tematiku, která by každého uvědomělého a vzdělaného Čecha měla zajímat. Co když Josef Urban se svou kolegyní Marií Horákovou přišli na skutečnosti, které nám dosud byly skryty?

Jak jsem již zmínila výše, děj je sepsán v subjektivní ich-formě, povětšinou v přítomném čase. Působí to tedy velmi realisticky a čtenář má zároveň pocit, jako by byl součástí děje. Vše je poměrně snadno a rychle uvěřitelné. Vyprávění je přímočaré, oproštěné od přebytečných zákrut. Toto tvrzení je částečně narušeno zejména přechodem od fikce k faktografii a zase zpět. Kapitoly jsou různě dlouhé, ale vůbec to nevadí, protože se text dobře čte.

Autor při vyprávění použil vyprávěcí, popisný, ale i úvahový a naučný slohový postup. Při charakteristikách postav ani prostředí nejde nijak do hloubky, protože to není potřeba. Stejně tak není nutné hluboké prociťování situací. Hloubka je dána až historickým pramenům, a to zejména proto, aby čtenář pochopil a dobře se nacítil na danou dobu.

Ač má svazek celkem 229 stran, publikace se dá přečíst poměrně rychle. Důvodem je to, že je svazek formátu mezi A6 a A5. Písmena jsou poměrně velká a patková. K tomu přidáme čtivý a živý styl autorovy tvorby. Zdatný čtenář tedy knihu zhltne za pár hodin. Po jazykové stránce bylo dílo zpracováno poměrně dobře.

Celkově hodnotím román Poslední tečka za Rukopisy poměrně pozitivně. Kniha mě zaujala pro svou tematiku a zajímavou anotaci. Bylo to pro mě poměrně velké překvapení. Ač jsem autora již dříve znala a některé jeho příběhy četla. Tato kniha úplně unikla mé pozornosti, a to i přesto, že se jedná o autorův debut. Téma Rukopisů mi imponovalo již od chvíle, kdy jsem se o nich poprvé doslechla, a proto mě potěšilo, že existují literární díla, která téma zpracovávají. Ještě než jsem se pustila do četby, překvapila mě obálka, kterou bych u podobného titulu vůbec nečekala. Spíše bych očekávala vyobrazení dvou hlavních lidí, kteří jsou pod objevením, nebo možná falzifikátem podepsáni. Nicméně je nutné říci, že vyobrazení notně souvisí s obsahem titulu. Kniha jako celek je logicky a dobře strukturována. Každá kapitola má svůj název, který odkazuje k tomu, o co v epizodě půjde, proto se čtenář při četbě poměrně dobře orientuje a nehrozí mu, že by se v ději ztratil. Při čtení tohoto příběhu si odpočinete, ale zároveň získáte úplně jiný pohled na věc, jíž se týká.

Titul mohu vřele doporučit všem milovníkům nové literatury faktu, ale i sociálních a historických románů.

Bibliografické údaje (zdroj: Databáze knih):

Žánr	Romány, Literatura česká
Nakladatelství	Argo
Rok vydání	2005
První vydání originálu	1998
Počet stran	229
ISBN	80-7203-662-9
Jazyk vydání	český
Vazba knihy	pevná/vázaná s přebalem

30. 4. 2022

Skandál století: Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry – Vladimír Přibský

Zimě už odzvonilo a přišlo nám jaro. To však neznamená, že bychom měli přestat číst. Osobně jsem dočetla další knihu, kterou bych vám ráda touto cestou přiblížila. Žánrově se kniha řadí k mým oblíbeným historickým románům. Kromě toho pojednává o další oblíbené oblasti, a to o světě literatury. Jedná se totiž o další beletristické zpracování kauzy kolem falzifikátu Rukopisu královedvorského. Hned na počátku musím přiznat, že Vladimír Přibský pro mě nebyl neznámým autorem, již v minulosti jsem od něj četla román Záhadný úsměv Polyxeny z Lobkovic, tehdy se mi kniha moc líbila, a proto jsem se rozhodla si přečíst i tento autorův počin. Jak se mi titul líbil? Odpověď na tuto otázku získáte níže.

Něco málo o autorovi (zdroj: obálka knihy):

Vladimír Přibský je autorský pseudonym Vladimíra Řezáče, jenž pochází z Přibyslavi, kde se narodil v roce 1932. Na svém kontě má téměř padesát knih, které se dočkaly celkového nákladu přes jeden a půl milionu výtisků. Autor se proslavil díky svým detektivním románům a novelám ze současnosti. Úspěch u čtenářů slavila i románová reportáž o požáru pražského Veletržního paláce Nejžhavější noc. Oblíbená byla i volná románová biografická trilogie o trojhvězdí předválečného českého filmu Adina (Adina Mandlová), Krása je můj hřích (Lída Baarová) a Roztomilé děvče (Nataša Gollová). Dále napsal řadu historických románů, kde můžeme jmenovat Vzplanutí, Bratři ohnivého srdce, husitskou fresku Meč a pravda, Můj muž král Karel IV., Její počestné Veličenstvo císařovna, Má čtvrtá žena Alžběta, Valdštejn a Eleonora, Záhadný úsměv Polyxeny z Lobkovic, Milenec královny vdovy, Vraždění lazebnic a Město hříšníků.

Oficiální anotace (zdroj: www.cbdb.cz):

„Příběh Václava Hanky, bibliotekáře Českého vlasteneckého muzea, a jeho přátel kaplana borče, justiciára Sklenčky, básníka Lindy a malíře-restaurátora Horčičky, kteří na podzim roku 1817 obeznámili českou veřejnost s rukopisem královédvorským a zelenohorským. Kniha přináší nové překvapivé okolnosti nálezů Rukopisů a zpochybňuje možnost, že by šlo o padělky.“

Základní informace o knize:

Román Skandál století: Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry byl vydán v roce 2016. Kniha vyšla pod značkou Ikar nakladatelství Euromedia Group. Titul je k dostání jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit na stránkách e-shopu obchodu Kosmas nebo v e-shopu Knihy Dobrovský. Jste-li příznivci e-knih, titul je k dostání na stránkách e-shopu Palmknihy.

Recenze knihy:

Román Skandál století v sobě uzavírá zajímavý a čtivý příběh, jenž pojednává o tom, jak byl objeven Rukopis královédvorský. V době svého nálezu bylo toto dílo pilířem českého národního obrození, protože podpíralo jeho základní myšlenku. Děj začíná nálezem naprosto bezpředmětného štůsku divného papíru popsaného zvláštními hieroglyfy, jež nikdo nedokázal rozluštit. Pak už onen příběh začínáme poznávat. Do světla vypravěčského reflektoru se dostává Václav Hanka, bibliotekář Českého vlasteneckého muzea v Praze, se svým spolubydlícím básníkem Josefem Lindou. Do vyprávění však zasáhne ještě věhlasný malíř a restaurátor František Horčička, či advokát ve Dvoře Králové Jan Sklenčka se zdejším kaplanem Pankrácem Borčem. Jak tomu většinou bývá, podobný nález s sebou může nést ušlechtilé myšlenky, proti kterým stojí chamtivost. To všechno se podepsalo na domněle nejstarších českých literárních památkách. Ale román tento příběh vypráví trošku jinak, avšak neméně zajímavě. Dokáží hlavní aktéři zabojovat za Rukopis královédvorský? To je otázka, na niž najdete odpověď právě v tomto čtivém románu.

Jakmile knihu otevřete a začtete se, ocitnete se ve víru dění. Autor svůj titul otevírá situací, kdy je jistý mladý muž poslán na půdu do sena pro čerstvá vajíčka. Kromě vajíček však učiní nečekaný nález. Autor nás v tu chvíli má tam, kde potřebuje a otevírá cestu fantazii a kladení si otázek, jež jsou při interpretaci naprosto normální a běžné. Vypravěč vše sleduje zpovzdálí, ale i přesto můžete mít pocit, jako byste byli přímo účastni všeho dění. Od samého začátku tak můžeme pozorně pozorovat, co se kolem nálezu děje a jaké vyvolá emoce. Vyprávění není uvedeno předmluvou, ani není zakončeno epilogem či doslovem.

Kniha se mi dostala do rukou náhodou, když jsem v naší městské knihovně sháněla tituly zabývající se tematikou Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Jakmile se mi však kniha dostala do ruky, musím říci, že si mě získala pro svou poutavou obálku, která je barevná a je na ní vyobrazeno několik relikvií spojených s badatelskou činností 19. století. Dominují zde svitky pergamenů popsané staročeským písmem, zapálená svíčka ve svícnu a lupa. Když jsem s knihou přišla domů, teprve tehdy jsem si přečetla anotaci, která byla dalším faktorem pro to, že jsem si řekla, že by mě román mohl bavit.

Román je sestaven logicky a chronologicky. Skládá se z patnácti kapitol, jež se dále dělí na dílčí části, které poznáme tím, že autor mezi oběma texty vynechal řádek. Tímto způsobem je utvořen logický předěl, v rámci něhož se posouváme ve vyprávění dále. Kompozičně je text vystaven na chronologii, občas se objeví retrospektiva, ale těchto odboček moc není. Kapitoly jsou číslovány a nedá se tedy předvídat, o čem daná kapitola bude. Román není příliš obsáhlý, autor jej vepsal do pouhých 173 stran.

Po tematické stránce se titul zabývá otázkami národního obrození, rodinných, ale i sociálních vztahů ve společnosti, konfliktem mezi Čechy a habsburskou monarchií. Není to tedy dílo pouze jednostranné, zaobírá se tématem poměrně do hloubky. Tento román má na základě zmíněné tematiky potenciál zaujmout milovníky historických románů, ale i ty, kteří si rádi přečtou díla o lásce k českému jazyku a národu.

Text knihy je sepsán v objektivní er-formě v minulém čase. Při interpretaci budete ihned od samého začátku vtaženi do děje. Pocítíte veškeré emoce, které autor do svého textu zachytil, ať už se jedná o lásku, nenávist, závist či smutek. Ač se jedná o beletristické dílo, když je čtete, máte pocit, jako byste si četli ve skutečných životech Hanky a Lindy. Vše působí realisticky, avšak je nutné rozlišit historii od fantazie. Mnohé okolnosti děje vznikly pouze ve fantazii Vladimíra Přibského. I přesto je ale vše v románu snadno uvěřitelné.

Dílo je naplněno optimismem a euforií, což asi museli lidé v roce 1817, kdy byl Václavem Hankou náhodně objeven Rukopis královédvorský, opravdu prožívat. Všichni kolem Hanky a Lindy věřili v to, že mají v rukou dokumenty, jež mohou pomoci pozdvihnout a podpořit boj za český jazyk. Autor ve svém vyprávění používá vyprávěcí a popisný slohový postup. Z textu je zřejmé, že se Vladimír Přibský zabýval daným tématem poměrně hluboce a snažil se do svého díla zachytit i trochu historické pravdy. Postavy jsou popisovány poměrně ploše, výjimku však tvoří hlavní postavy, které jsou vykresleny plasticky, jsou dobře uchopitelné a důvěryhodné. Společně s hrdiny prožijete všechny emoce, ať už se jedná o smutek, vztek, lásku či radost a pochopitelně spousty dalších.

Vyprávění je stylizováno živým a velmi čtivým způsobem, a proto si troufnu tvrdit, že jej zdatný čtenář přečte během pár hodin. Po jazykové stránce bylo dílo zpracováno velmi dobře. Pochvalu si zaslouží i grafické zpracování, kdy je použito poměrně velkého patkového písma, jež vede oči krásně po jednotlivých řádcích a text se tak čte opravdu dobře.

Celkově hodnotím román Skandál století: Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry velmi pozitivně. Příběh mě potěšil a musím říci, že mě nezklamal. Jak jsem již psala výše, s autorovým dílem jsem se setkala již v minulosti a bylo tak naplněno vše, co jsem od díla očekávala. Kniha si mě získala již svou poutavou obálkou i anotací. Dále musím vyzdvihnout logickou strukturu příběhu, kdy jsem se v textu neztrácela a přímočarost vyprávění je velkým kladem. Jednotlivé kapitoly jsou poměrně krátké a vyprávění plyne poměrně rychle. Při čtení románu si zarelaxujete, odpočinete a zároveň si můžete alespoň okrajově udělat obrázek o tom, jak to na počátku 19. století v Čechách vypadalo a co bylo stěžejním tématem té doby. Titul si mě získal pro svou plynulost vyprávění, čtivost, ale i poutavý děj.

Publikaci mohu vřele doporučit všem milovníkům historických románů, které řeší nejen sociální problémy, ale i otázky rodiny, emocí či národní otázky. Dále budou potěšeni i ti, již mají rádi tituly o jiných literárních dílech a jejich autorech.

Bibliografické údaje (zdroj: databazeknih.cz):

Žánr	Literatura faktu, Literatura česká
Nakladatelství	Ikar
Rok vydání	2016
Počet stran	176
ISBN	978-80-249-3062-6
Jazyk vydání	český
Vazba knihy	pevná/vázaná

29. 4. 2022

Láska k múdrosti – Martin Kučera

Poezie, u mnohých čtenářů ne příliš oblíbená literární forma, protože je potřeba prohlédnout záměr autora zahalený do hávu různých metafor, metonymií, synekdoch a dalších podobných básnických tropů a figur, je formou, pro kterou se rozhodl slovenských básník Martin Kučera, o němž v České republice zatím nebylo moc slyšet. Nicméně vězte, že tento autor již vydává svou druhou básnickou sbírku a pomalu o sobě dává vědět i přes hranice. Jeho vyjadřování v řeči vázané je poměrně příjemné, a to jak obsahově, tak i graficky. V dnešní recenzi bych vám ráda představila jeho prvotinu s názvem Láska k múdrosti. Pokud máte rádi básnickou tvorbu a rádi čtete lyriku, tedy texty obsahující zejména pocitovou stránku, věřím tomu, že vám tato sbírka udělá radost a že naplní vše, co od takovýchto básnických textů očekáváte. S autorem jsem se seznámila náhodou, když se na mě obrátil s nabídkou zpracování recenze. S ohledem na to, že ráda recenzuji i básnické sbírky, vůbec jsem se jeho nabídce nebránila a s radostí ji přijala. Autor ve své sbírce zachytil mezi řádky jistou dávku melancholie, smutku a rozporuplných pocitů. To vše je zakomponováno do smyslných veršů prostřednictvím poměrně snadno interpretovatelných metafor. Opravdu zajímavé dílo, pokud vás zajímá více, čtěte dále, protože se máte na co těšit.

Něco málo o autorovi (zdroj: komunikace s autorem):

Martin Kučera je v osobním životě elektrotechnikem v automobilovém průmyslu. Celý život sportuje, trénuje Aikido a cvičí i doma. Dlouhé roky se zajímá o historii před naším letopočtem, tam se totiž podle něj ukrývá největší tajemství a nejvíce pravdy. Tvorbou básní se zabývá zhruba od roku 2007. Má svoje zásady, kterých se striktně drží, říká tomu deset ctností. Věří v dobro a poezie je pro něj způsob, jak může zaznamenat nedostatky lidstva a vyzdvihnout dobré stránky lidskosti. Filozofie je postojem k životu. Snaha o pochopení života a porozumění mu je v dnešní rychlé době zaměřené na peníze zapomenutým tématem, a proto je autor ve své tvorbě rád otvírá. Autor má na svém kontě dvě sbírky, a to Žiť DOBRO a Láska k múdrosti.

Oficiální anotace (zdroj: cbdb.cz):

„Toto je knižka pre všetky vekové skupiny. Od malých detí cez mladistvých. Aj pre ľudí v strednom veku, ale aj pre starších a aj pre penzistov. Je to kniha o živote o pocitoch a myšlienkach. Básne zo srdca. Pre ľudí. Pre lepší svet…“

Základní informace o knize:

Básnická sbírka s melancholickým, ale i filozofickým nádechem obsahuje převážně lyrické básnické texty, do nichž se občas dostanou epické pasáže. Vyšla v roce 2020 v nakladatelství DOBRO. Pokud vás recenze zaujala, sbírku u nás můžete zakoupit přes e-shop obchodu Martinus. K dostání je pouze fyzický výtisk.

Recenze knihy:

Básnická sbírka Láska k múdrosti chytne za srdce nejen milovníky poezie, ale i ty, jež baví filozofické uvažování nad životem a vše, co jej naplňuje. Co se týká interpretace, tak u tohoto díla je třeba konstatovat, že ač jsou v něm obsaženy metafory, metonymii, synekdochy a další podobné básnické tropy či figury, tak je poměrně snadno pro čtenáře uchopitelná. Básník použil tyto jazykové prostředky zejména pro oživení a zatraktivnění svých textů. Při četbě je tak čtenář donucen ke spolupráci s lyrickým subjektem, a to zejména díky tomu, že nad tím, co je ukryto za významem jednotlivých slov, musí přemýšlet a odhalovat jejich tajemství. Básně jsou psané autorovým rodným jazykem, tedy slovenštinou, což ale není žádnou překážkou, navíc jsou básně psané srozumitelně a tak, že jim čtenář snadno porozumí. Publikace je rozepsána do 120 stran (ve čtečce 116 slidů), najdete 79 básní, které jsou, jak už jsem psala výše, různě dlouhé a rozličně graficky zpracované. Jedná se tedy o dílo, které pohladí nejen po duši, ale potěší i oko. Některé básně jsou graficky vyvedeny do jediné delší sloky, jiné se skládají z více slok sestavených ze dvou veršů a další utvářejí nějaký obrazec. Texty jsou nečekaně přímočaré.

Při četbě se můžete setkat s množstvím personifikací. Autor nejčastěji personifikuje dobro a další pozitivní vlastnosti. Činí to tak, že vždy u dané vlastnosti napíše velké počáteční písmeno a v dalším textu jí vdechne život nějakou činností. Jak jsem uváděla, setkáváme se tu dále také s četnými metaforami, metonymie a synekdochami, ale objevují se i apostrofy, jejichž prostřednictvím lyrický subjekt oslovuje nezúčastněnou osobu, věc či vlastnost.

Po tematické stránce se básně zabývají převážně životem a vším, co může člověka v jeho průběhu potkat. Námět je filosofický a při interpretaci vede čtenáře k tomu, aby přemýšlel nad svým vlastním žitím. Některé básně jsou výrazné pro svou melancholii až smutek, lásku a moudrost. Ale jsou tu i takové, jež svým způsobem člověka posunou v jistém smyslu dále a navedou jej na správnou cestu. V některých básních můžeme vnímat poučný až výkladový charakter. Sbírku jsem četla hned něklikrát. U básní je to téměř nutnost, protože při jednom čtení toho spousta unikne, což je škoda. Kromě toho se mi texty líbily a zaujalo mě, že autor použil též citací starověkých filosofů, jako byl například Sokratés. Musím konstatovat, že se při každém čtení vždy částečně změní vyznění jednotlivých básní, důvodem je čtenářovo aktuální rozpoložení. Opět se mi potvrdilo, že poezie je kouzelná pro svou rozmanitost porozumění. Není potom nutné dodávat, že si z vícečetné interpretace odnesete mnohem lepší čtenářský požitek.

Dále je potřeba s ohledem na námět uvést, že při prvním čtení může mít čtenář pocit, že čte negativně naladěnou, v některých případech depresivní či smutné texty. To však nebylo a není autorovým cílem. K tomuto poznázní čtenář dojde teprve tehdy, když si sbírku přečte vícekrát. Najednou se před ním začnou otevírat dveře poznání, jež při prvním čtení většinou zůstanou našim očím skryty. Poslání sbírky je, dalo by se říci, mnohem silnější než to, co je na povrchu. Toto procitnutí vás naladí na stejnou vlnu, na jaké je lyrický subjekt, ale i autor sbírky, když své texty psal. Teprve tehdy můžete správně pochopit, co chtěl básník svým dílem říci.

Při rozboru básnických textů by si čtenář měl všímat rytmiky a rýmů. Když se na texty jen tak zběžně podíváme bez toho, abychom je četli, máme pocit, že jsou básně nepravidelné, což však není v mnoha případech pravdivé tvrzení. Martin Kučera pracoval v některých případech s pravidelným trochejem a v jiných zase s pravidelným daktylem. Tímto způsobem vytvořil celistvý, ničímnarušený rytmický celek. Básně mají různě obsáhlé strofy, můžeme se setkat s dvou-, šesti- či osmiveršovými. Rým je realizován dvěma různými způsoby, najít tu můžeme básně sobkročmým, sdruženým, ale i střídávým rýmovým schématem. Při interpretaci si musíme povšimnout i lyrického subjektu, jenž je realizován v objektivizované ich-formě. Lyrický subjekt se obrací do svého nitra a poukazuje na tajemství v něm ukrytá.

Dílo Martina Kučery je zajímavé pro čistotu veršů a charakteristickou melodičnost. Mimo to je ještě důležité zmínit něco, co zatím nezaznělo, čímž je fakt, že si vás svazek získá i pro svou zajímavou a poetickou obálku, jíž se titul pyšní. Na obálce je umístěna černobílá fotografie přírodní scenérie, jež působí přímo idylicky. Vidět můžeme les, vodu či nebe se slunečními paprsky a několika mraky. Dalším lákadlem je anotace, jež ve své podstatě říká, že si ji může přečíst kdokoliv.

Lyrickou básnickou sbírku Láska k múdrosti hodnotím pozitivně. Líbí se mi autorův styl psaní, ale i fakt, že básnické texty v sobě ukrývají kus lidského života a dobré srdce Martina Kučery. Toto bylo moje první setkání s jeho tvorbou. Ráda si v brzké době přečtu i jeho druhou sbírku. Jsem zvědavá na to, zda si autor podržel laťku, již touto sbírkou nastolil. Při milém psaní s autorem jsem se dozvěděla spoustu věcí o něm samém, tudíž jsem i pochopila, proč jsou některé básně naladěny na melancholickou vlnu. Interpretace byla pro mě poměrně snadná a zajímavá. Musím konstatovat, že to byl fajn čtenářský zážitek.

Sbírku mohu vřele doporučit všem, kteří rádi interpretují básně, jež jsou lyrické a naplněné melancholií. Zároveň je sbírka vhodná i pro filosofy, kteří si často a rádi kladou otázky o životě.

Bibliografické údaje (zdroj: cbdb.cz):

Žánr lyrická báseň

Nakladatelství DOBRO

Rok vydání 2020

Počet stran 120

ISBN 978-80-570-2134-6

Jazyk slovenský

11. 4. 2022
Knihoměsíc – březen 2022
Vážení čtenáři, měsíc březen je za námi a já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.

Přečtené knihy:
1. Na kočičí svědomí – Markéta Harasimová (Milý příběh plný lásky člověka ke zvířeti. Markéta Harasimová tentokrát úplně vybočila z tematiky, na kterou jsme byli dosud v jejích knihách zvyklí. Je to zajímavé překvapení, které ale čtenáře spíše potěší. Je to kniha, kterou je radost číst, protože se při ní pobavíte, budete mít chvilkami strach a hlavně si odpočinete.)
Poslechnuté audioknihy:
1. 1794: Tři růže – Niklas Natt och Dag ( Zajímavá audiokniha plná zvratů, u které jsem zpočátku měla problém se zorientovat, ale po pár minutách poslechu se vše srovnalo a já si poslech užila. Audio bravurně namluvil Daniel Bambas. Jeho projev byl zajímavý už jen z toho důvodu, kolik charakterů dokázal oživit a nepůsobilo to nijak křečovitě. Mohu vřele doporučit.)
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
10. 4. 2022
Knihoměsíc – únor 2022
Vážení čtenáři,

měsíc únor je za námi a já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.

Přečtené knihy:
1. Moře a malé rybky – Terry Pratchett (Poutavá, čtivá kniha s krásným dějem. Do jejího přečtení jsem se pustila v rámci kalendářní čtenářské výzvy a musím říci, že jsem ráda, že jsem u žánru fantasy sáhla právě po Zeměploše. Už teď se těším na další díl.)
2. Láska k múdrosti – Martin Kučera (Všichni milovníci básní si zajisté oblíbí tuto milou sbírku plnou moudrosti, lásky, života a poznání. Sbírka obsahuje 79 básní, které jsou rozmanité, a to jak tematicky, rytmicky, ale i vzhledově. Mohu ji vřele doporučit. Na recenzi sbírky se můžete těšit v průběhu března.)
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
28. 3. 2022
Knihoměsíc – leden 2022
Vážení čtenáři,

měsíc leden je za námi a já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.

Přečtené knihy:
1. Psychické problémy v dospívání – Michael Carr-Gregg (Útlá kniha australského autora je průvodcem pro rodiče, ale i učitele, která je provede nástrahami psychických potíží u dospívajících dětí. Zodpoví otázky nejen na to, jak problémy odhalit, ale také jak nemocnému pomoci, aby si nevzal život. Kniha je napsaná citlivě a zohledňuje různé typy psychických nemocí. Mohu vřele doporučit, protože dokáže otevřít oči a pochopit chování a jednání nemocných.)
2. Boletus Arcanus – Miloš Urban (Zajímavá povídka vyprávějící o netradičním houbaření, které se stalo závislostí. Houba Boletus Arcanum lidem, kteří ji konzumují přináší spoustu zajímavých vlastností. O tom se ale nebudu dále šířit, abych nespoilila. Kniha rozhodně stojí za přečtení.)
3. Povídky a jedna báseň – Zdeněk Svěrák (Zajímavá a velmi zábavná kniha, v níž si autor hrál s českým jazykem, ale také s nevšedními tématy. Povídek je celkam osm a pam je přidána předmluva k básni a báseň samotná. Milé počtení, které mohu vřele doporučit. Při četbě si odpočinete a od srdce zasmějete.)
4. Český ráj – Jaroslav Rudiš (Novela založená na dialogu několika mužů skýtá náhled do mužského světa. Jak muži uvažují, co je v jakém věku a v jaké profesi trápí? Dílo je netradiční a určitě je mohu vřele doporučit.)
5. Chladnou zemí – Jáchym Topol (Zajímavá povídka z prostředí Terezína a následně i Ukrajiny. Jsou zde zmíněny některé historické události, na něž je naroubován zajímavý fikční děj. Čtení knihy mě bavilo.)
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
27. 3. 2022
Knihoměsíc – prosinec 2021
Vážení čtenáři,

měsíc prosinec je za námi a já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.

Přečtené knihy:
1. Série Alois Nebel – Jaroslav Rudiš (Zajímavě zpracovaný komiks o člověku, který touží od dětství po dráze nádražáka. Jeho přání se mu splní, ale cena je poměrně vysoká. Série má tři díly a všechny jsou zajímavé a propracované jak po výtvarné, tak po scénáristické stránce.)
2. Andělí vejce – Petr Stančík (Zajímavá novela z pera autora, kterého jsem do této chvíle neznala. Jednalo se o dílo, které na pozadí běžných lidských životů zpracovávalo téma 1. a 2. světové války. Některé scény mě překvapily svou surovostí, avšak ta byla pro onu dobu běžná.)
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
26. 3. 2022
Knihoměsíc – listopad 2021
Vážení čtenáři,

měsíc listopad je za námi a já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.

Přečtené knihy:
1. Do tmy – Anna Bolavá (Zajímavá kniha, která mě mile překvapila, zaujala a navnadila k přečtení dalších knih z pera této autorky. Životní příběh hlavní hrdinky je neodmyslitelně spojen se sběrem bylin. Tato tematika je originální. Kniha se čte dobře a příběh poměrně rychle ubíhá před čtenářovýma očima. Dílo velmi často aktivuje čtenářovu fantazii, protože je v ději spousta otazníků, které jsou otevřené a ponechané plně na čtenářovu nápadu.)
2. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí – Pavel Říčan (Kniha slouží jako podklad pro studium šikany v pedagogické praxi. Informace v ní obsažené jsou zajímavé, protože v podstatě poukazují na historický vývoj řešení šikany ve školském prostředí. Důvod je prostý. Kniha vyšla v roce 1995 a obsahuje informace o vnímání šikany v době porevoluční. Autor srovnává situaci v Čechách se situacemi v Norsku, Velké Británii, Spojených státech amerických a některých dalších zemích. Při zpracování knihy pracoval s různými průzkumy, jejichž výsledky v práci shrnul.)
3. Jak chutná strach – Markéta Harasimová (Další román mojí oblíbené autorky. Ani tentokrát není příběh ničím pro slabé povahy. Napětí z děje přímo tryská a příběh vám nedá spát do té doby, dokud nezjistíte, jak to vše dopadne. Abych pravdu řekla, tak se už teď těším na další setkání s autorčinými díly.)
4. Ad acta – Patrik Ouředník (Zajímavá a poměrně krátká novela s detektivní, ale i sociální tematikou. Kniha je plná napětí a různých dějových odboček, které řeší osud jednotlivých postav.)
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
25. 3. 2022
Knihoměsíc – říjen 2021
Vážení čtenáři,

asi si v tuto chvíli budete ťukat na čelo, co vám to tady píši, ale bohužel čas utekl jako voda a já se až teď po dlouhých pěti měsících dostávám k tomu, abych se s vámi podělila o články, které vznikaly v průběhu těchto dní, kdy to vypadalo, že se na Iwíkově knihovně vůbec nic neděje. K poměrně dlouhé odmlce došlo zejména kvůli tomu, že se na mě navalilo velké množství učení, protože jsem v říjnu nastoupila na navazující magisterské studium. První semestr mi příliš neumožňoval, abych se prezentovala na stránkách. Nicméně po prvních pár měsících jsem zjistila, že se škola, práce i stránky dají poměrně dobře zvládat. Takže se vracím a mám tu pro vás připraveno pár Knihoměsíců, ale i recenzí a dalších knižních článků. Šup tedy na první z nich.

Je to již dlouho, kdy minul měsíc říjen, já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.

Přečtené knihy:
1. Michal Ajvaz – Lucemburská zahrada (Příjemná novela, která v sobě snoubí prvky tzv. magického realismu. V ději se můžete setkat s romantikou, fantasy a dalšími žánry. Autor vše zachytil na poměrně malou textovou plochu a vše je zpracováno čtivým způsobem. Velmi příjemné a mohu vřele doporučit.)
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
24. 3. 2022