Rubrika: Citáty

Vážení čtenáři,

je tu předposlední den tohoto měsíce a s ním přichází další knižní citát týdne. Kromě toho vám ale také představím další zajímavou novinku, kterou pro vás připravujeme společně s mou kamarádkou Terkou z blogu Zápisník spisovatelky. První z článků by měl vyjít v průběhu následujících několika dní a máte se na co těšit. To je ale do začátku vše, nerada bych předem odtajnila celou pointu toho, co chystáme. Druhým takovým překvapením pro vás zřejmě bude to, že vždy na přelomu měsíce vyjde více knižních citátů, jelikož se dva navíc ukrývají v křížovce, která završuje aktuální měsíc a načíná ten nový. Už teď jsem zvědavá, co pro vás vyluštím.

Teď už ale zpět ke knižnímu citátu týdne. Kdo nám v něm zanechal své moudro tentokrát? A jak výrok zní?

Autorem citátu je tentokrát Georg Christoph Lichtenberg. Byl to významný německý osvícenecký aforista, fyzik, astronom a matematik. V literatuře proslul svými břitkými polemikami, ale také populárně vědeckými články. Jeho díla vynikají nad ostatní té doby zejména svou satirou a vtipem. Jeho asi nejznámějším dílem jsou Večery při svíčce.

To je vše, co pro vás v tomto článku mám. V následujících dnech se pokusím přidat minimálně jednu recenzi, jež už tu čeká jen na odklepnutí a v brzké době se můžete těšit na další knižní citát. Mějte se zatím krásně a užívejte knih, ale také sněhu.

Vážení čtenáři,

další týden se již nezadržitelně blíží ke svému konci a já vám jsem ještě dlužná knižní citát týdne. Kromě toho tu ale pro vás mám připravené další recenze a postupně se chystám k jejich zveřejnění. Jen tedy vždy čekám, na tento pravidelný týdenní článek, jímž recenze ráda prokládám, aby to nebylo jen o nich a vy jste si ze sledování mých stránek odnesli i nějaké to moudro.

Autorem citátu tohoto týdne je Anatole France. Byl to francouzský básník, prozaik, literární kritik, esejista a humanistický filozof. Snažil se pokračovat v dodržování racionalistických tradic renesance a osvícenství. V roce 1921 se pak stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Často se můžeme setkat s tím, že je označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. století. Jaké poselství nám zanechal?

To je vše, co pro vás v tomto článku mám. V následujících dnech se pokusím přidat minimálně jednu recenzi, jež už tu čeká jen na odklepnutí a v brzké době se můžete těšit na další knižní citát. Mějte se zatím krásně a užívejte knih, ale také sněhu.

Vážení čtenáři,

den se dnem se sešel a je tu další knižní citát. Kromě něj pro vás mám ale ještě jednu novinku, jež potěší každého knihomola, který si rád přečte něco zajímavého, třeba i to, co by si sám od sebe nikdy nepřečetl. O co jde? Od příštího měsíce bude na Iwíkově knihovně spuštěn projekt, jenž už se mi hodně dlouho rýsoval v hlavě a ne a ne se dokopat k tomu, abych mu vdechla život. Nový rok přinesl mnoho změn a s nimi mimo jiné i to, že jsem se rozhodla, že by nebylo dobře číst jen recenzní výtisky, jež jsou většinou novinkami na knižním trhu. Je totiž škoda, že starší tituly jsou těmi novými uvrhovány do pomyslné temnoty zapomnění, a proto jsem se rozhodla spustit Knižní koutek Iwíkovy knihovny.

V nadcházejících dnech pro vás zveřejním úvodní info, kde vám projekt představím mnohem blíže a zároveň vám představím pět titulů, jež jsou žhavými kandidáty na „klubové“ čtení v měsíci únoru. Ale teď už zpět ke knižnímu citátu týdne.

Tentokrát je autorkou citátu Marie von Ebner-Eschenbachová. Většina z vás si asi bude lámat hlavu s tím, kdo vlastně tato žena vůbec byla. Byla to rakouská spisovatelka a dramatička píšící v 19. století, jež tvořila společensko-sociální romány, povídky a dramata. Jejím nejvýznamnějším dílem je Obecní dítě. Zajímavostí je, že za svou tvorbu byla hned dvakrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

To je vše, co pro vás v tomto článku mám. V následujících dnech se pokusím přidat minimálně jednu recenzi, jež už tu čeká jen na odklepnutí a za týden se můžete těšit na další knižní citát. Mějte se zatím krásně a užívejte knih, ale také sněhu.

Vážení čtenáři,

ani jsme se neohlédli a je za námi téměř polovina druhého týdne v roce 2019. Osobně se přiznám, že jsem si myslela, že ten čas bude plynout mnohem pomaleji a více si dnů užiji. Opak je však pravdou, hodiny letí a přede mnou je toho tolik, co bych chtěla stihnout… Však to všichni dobře známe.

Ač se vám může zdát, že Iwíkova knihovna zahálí, není tomu tak. Připravuji pro vás hned několik recenzí najednou a zároveň přemýšlím o jednom projektu, jenž bych chtěla spustit nejen na těchto stránkách, ale ráda bych založila i facebookovou skupinu, jež mu bude věnována. O co půjde? To se nechte překvapit. Teď už zpět k náplni dnešního článku, jenž má nejen přinést zprávy ze zákulisí, ale hlavně vás má obohatit o jedno knižní moudro.

Autorem dnešního citátu byl irský spisovatel, jenž patřil k nejúspěšnějším autorům moderní britské literatury. Jedná se o C. S. Lewise. Jeho v současnosti nejznámějším a u čtenářů nejoblíbenějším dílem je série knih Letopisy Narnie. Na stránkách Iwíkovy knihovny můžete najít recenzi druhého dílu.

To je vše, co pro vás v tomto článku mám. V následujících dnech se pokusím přidat minimálně jednu recenzi, jež už tu čeká jen na odklepnutí a za týden se můžete těšit na další knižní citát. Mějte se zatím krásně a užívejte knih, ale také sněhu.

Vážení čtenáři,

je tu nový rok a Iwíkova knihovna v něm jistě nebude zahálet. Na stránkách objevíte jak články, na něž jste z předchozích let zvyklí, ale i takové, jež tu ještě nebyly. Při tvorbě některých článků budu aktivně spolupracovat i s ostatními kolegy blogery. Máte se tedy na co těšit.

Jak jste si prostřednictvím tohoto článku mohli povšimnout, opět ožije rubrika knižní citát týdne, již jsem na počátku loňského roku zásobovala pravidelně citáty z diáře od Knižního klubu. O ten jsem si Ježíškovi napsala i na tyto Vánoce. Tentokrát mi ale přinesl větší formát, a tak se raduji z většího množství citátů, které jsou uvedeny mimo jiné i v křížovkách. Ty se nacházejí na přelomu jednotlivých měsíců. Z tohoto důvodu bude na přelomu asi i více článků, jež nás obohatí o nějaké to moudro z úst významných osobností literárního světa.

Teď už k aktuálnímu citátu. Krásná a pravdivá slova vyřkl významný dramatik, prozaik, básník a esejista z Irska, který však působil v druhé polovině 19. století v Anglii. K jeho nejvýznamnějším dílům patří například román Obraz Doriana Graye či divadelní hry jako je třeba Jak je důležité míti Filipa atd. Ano, jistě už všichni víte, že se jedná o Oscara Wilda. Jaké moudro pronesl? Obrázek vám prozradí více.

To je vše, co pro vás v tomto článku mám. V následujících dnech pro vás chystám několik recenzí a v příštím týdnu se můžete těšit na další knižní citát. Mějte se zatím krásně a užívejte knih, ale také zasněžené přírody. Co se týče knížek, máte-li nějaký nápad, neváhejte a klidně mi napište, co bych si měla v tomto roce přečíst. Co by mi rozhodně nemělo utéci.

Vážení čtenáři,

jak již sami dobře víte, na stránkách Iwíkovy knihovny již vyšlo několik knižních citátů týdne. Pro jejich snazší vyhledání jsem pro vás utvořila jejich seznam. Budu ho pravidelně aktualizovat.

1. Knižní citát týdne #1
2. Knižní citát týdne #2
3. Knižní citát týdne #3
4. Knižní citát týdne #4
5. Knižní citát týdne #5
6. Knižní citát týdne #6
7. Knižní citát týdne #7
8. Knižní citát týdne #8
9. Knižní citát týdne #9
10. Knižní citát týdne #10
11. Knižní citát týdne #11
12. Knižní citát týdne #12
13. Knižní citát týdne #13
14. Knižní citát týdne #14
15. Knižní citát týdne #15
16. Knižní citát týdne #16
17. Knižní citát týdne #17
18. Knižní citát týdne #18

Vážení čtenáři,

 

je to již 14 dní, co se na Iwíkově knihovně objevil poslední knižní citát týdne. Bohužel moje zdraví stále zlobí, a proto jsem byla nucena se odmlčet. Pevně věřím, že už snad bude mít vše dobrý konec a že zase budu moci publikovat tak, jak jsem zvyklá. Na stole mi totiž stále přibývají restíky a už je na čase s tím něco udělat. Co se týče knižních citátů, budu se snažit srovnat skóre, a proto v následujícím týdnu zkusím vydat hned dva.

 

Tak a teď k 13. knižnímu citátu týdne. Do pár slov je zakódovaná zajímavá myšlenka. Jejím autorem je německý prozaik, básník, publicista a esejista, který byl v období romantismu jedním z představitelů hnutí Junges Deutschland. Ano, jde o Heinricha Heineho.

Milí čtenáři,

 

další týden je už za námi a s ním přišlo i jaro. Ano, včera i dnes to venku vypadalo opravdu nádherně, tak snad nám to sluníčko a blankytně modrá obloha vydrží co nejdéle. Už se totiž moc těším na ty chvíle, kdy si vynesu na zahradu židli a budu moci číst s dobrým čajíčkem nebo džusem venku. Miluji, když se začtu do krásného příběhu a kolem mě to žije. Ptáčci zpívají, tráva se zelená a voní… Zatím je to jen sen, ale pevně věřím, že v brzké době se stane skutečností. Jak to máte vy? Také si rádi čtete venku?

 

A teď už k samotné náplni dnešního článku. Jak je již zvykem, vždy se s aktuálním týdnem loučíme zajímavým knižním citátem. Ač ještě stále nejsem úplně fit, nemohla jsem vás o tento příspěvek ochudit. Tentokrát se s vámi podělím o milá slova významného francouzského představitele romantismu a realismu. Jeho díla jako Lesk a bída kurtizán, Ztracené iluze, Evženie Grandetová, Otec Goriot a další jsou známá po celém světě. Ano, jistě jste všichni uhodli, že se jedná o spisovatele Honorého de Balzaca. Jaké poselství nám zanechal?

Vážení čtenáři,

 

jedenáctý týden tohoto roku je již na sklonku a přinesl nám mnohá překvapení. Kromě neustále se měnícího počasí také spoustu knižních novinek. Stránky Iwíkovy knihovny v něm oslavily své třetí narozeniny a já si pomalu začínám pohrávat s myšlenkou, že by stálo za to vás odměnit za vaši věrnost. Přeci jen tři roky již nejsou málo. Pro někoho je trojka nešťastná, ale osobně pevně věřím, že pro IK tento rok nijak tragický nebude a že se tu budeme setkávat i nadále.

 

Teď už ale k náplni tohoto článku. Je jím opět zajímavý knižní citát. Osobnost, která mu vdechla život, v říjnu roku 1918 spojila území Čech a Slovenska do jednoho celku – Československé republiky. V letošním roce si připomínáme sté výročí od tohoto velkého činu. Jistě už všichni víte, že se nemůže jednat o nikoho jiného, než o českého státníka, filozofa, pedagoga a pochopitelně i prvního československého prezidenta (jinak také prezidenta Osvoboditele) Tomáše Garrigua Masaryka. Jaký vzkaz nám tato velká osobnost českých dějin zanechala?

Vážení čtenáři,

 

desátý týden se již nezadržitelně blíží ke svému konci (už máme za sebou téměř pětinu roku 2018). Za sebe musím konstatovat, že v tomto týdnu mohu být se svou aktivitou nad míru spokojená. Prohřešky z týdne minulého jsou zažehnány, avšak stále mám spoustu zajímavostí, o něž bych se s vámi ráda podělila. Ať už to jsou autorské profily, recenze, ale i spousta dalšího. Navíc v úterý (13. března) čeká tento blog velký den, oslaví totiž svoje třetí narozeniny. Budou následovat nějaké změny? Uvidíme, čas nám tuto otázku jistě rád zodpoví. A teď již od organizačních informací k tématu dnešního článku.

 

Autorem dnešního citátu je filozof a nejslavnější ruský spisovatel v jedné osobě. Byl představitelem realismu a jeho díla v sobě odráží nejen situaci 19. století v Rusku. K jeho nejznámějším románům patří například Vojna a mír a Anna Karenina. Ano, jistě jste všichni poznali, že půjde o citát Lva Nikolajeviče Tolstého. A jaké poselství nám přenechal? Odpoví vám obrázek.